Jednou dole, jednou nahoře

Mimořádně krásný víkend. Mimořádně smutný večer. V pátek odpoledne cesta tam. V neděli odpoledne cesta zpět. A těch 45 hodin spolu jako v jiném světě. Jenže ale… utekly jak voda a loučíme se – až nečekaně rychle a stručně. “Ahoj” – “Jo, ahoj”. Knedlík v krku a než se naděješ, dveře vagónu udělají nekompromisní “tááák”. Přestup na rychlík a končím v kupé číslo Sám. A s každým kilometrem, jak se vzdaluji, hlavou zatím běží film… to, co bylo, i nebylo, ale mohlo nebo mělo být. Splín. Jenom otevřený okno do kraje na důkaz toho, že chlapi přece nebrečí. “Dobrý večer, přistoupili, prosím…” Láska je jak voda – když ji nemáš, žízníš po ní, a když je jí příliš, utopíš se. A Ty? …snad nechceš, nemůžeš, nebo dokonce ani nevíš. Pomoc je na konci mé paže. Líná huba, holé neštěstí. Já vím. Ale tři sta nocí spřádám věty, jak Ti prostě říct…, když jsem s Tebou, nedokážu skoro nic. Jsem doma a měl bys vědět, že “něco jsem tam zapomněl, a jsi to Ty.”