Jednou dole, jednou nahoře

Ó, jak jsi krásný, ty můj Živote! Slunce hladí ptačí švitoření – ulicí se rozléhají, jejich hlasy vábící. “Podívej se, podívej, slyšíš jak zněle zním? Tak zvedni křídla a vyleť do oblak, jsem přímo naproti a rád se s tebou shůry na svět podívám…” A na to odvedle se nese švitoření: “Ja-pám, paní, to je ale ňáký povídání! Jářku, vždyť tohle není žádný pták, pozor naň Ho!; je to drak!” A z okna zpívá Madonna (I don’t wanna hear, I don’t wanna know. Please don’t say you’re sorry…). Tak jestli chtěl jsem někdy stavět pro Tě – Nás – dům, je to právě dnes, v den nicnedělání, když je ho ještě něco málo přes půl dne.

Mezi státnicema a přijímačkama, mezi třinácti dny na kole a skokem padákem. Na letišti zatím prší voda a vítr venku stromům láme vlasy. Jak snadno se lze ztratit na své cestě k věčnosti… ještě včera bylo přece jasno i přes ty mraky, co stínily mi na cestu, kudy kam. Ale dnes, v krátkém spočinutí pod peřinou, slyšíc vítr deštěm bušíc do oken, ztracen v světě svém. Přitažlivost arogance nebo štíří tajemství… i to jsou tóny těchto večerů a mých nočních sní. Měl bych spát a ráno bude noci moudřejší.