Jednou dole, jednou nahoře

T. se zamiloval. T. je ale přitom zadaný. A teď neví co a jak a vůbec – ta situace! A. se cítí tlustá. A. ale není vyžraná. A. si třeba jen moc nevěří. A ještě: M. není šťastná v svém manželství. M. má děti a teď taky milence. M. je do mě možná trošku zamilovaná. J. chvíli věří a chvíli nevěří, že L. je tím jeho pravým. Všichni mají nějaký problém. A často se mi svěřují. Ale ano, je to moje oblíbená buzní kratochvíle – naslouchat svým přátelům. Ale komu se můžu vypovídat já, fňuk?

[ MORNING ] Pi-pi-pi-pi-píííp a byly čtyři. Venku je tma a zima a možná už se v noci a k ránu vkradl i první mráz. Ještě chvilku zavřít oči… píííp – a bylo čtvrt na pět – dobré ráno. Všechno je tu jako bylo kdysi – ehm, totiž včera v noci – nebo těsně po půl(no,ci)? Je tu moje malá vinná a jsou tu všichni moji známí – i ti jiní. Ejhle, oříšek se zakutálel pod postelí .-) Chtěl bych zpět – tam, kde letím vysoko nad zemí a kde lidé nemluví a jsou bez tváří – a přesto cítím, že jsou skutečnější než skuteční. Chtěl bych znovu umřít v hřejívém náručí své pelesti. Jenže nejsem sám. I naproti za okny – kde je ještě tma – už se taky kdosi hrabe z podpeřin. Chtěl bych zase zavřít oči a rozumět si s velrybou. Jenže tahle noc je příliš krátká a svítání už příliš blízko. Další den se právě staví a my všichni zase budem znovu budovat. Tak zlomte vaz!

V posledních dnech mi několik různých přátel řeklo, že prý se jim líbí moje fotky (→). No ano, je příjemný něco takovýho slyšet. Díky, Tomáši, Aleši, Michale, Honzo… Jenže důležité je, jak o sobě smýšlí sám člověk. A já smýšlím, že mám stále co dohánět. To, co dnes fotím, je možná průměrné a s přivřenýma očima snad i lehce nadprůměrné, ale přináší to něco nového? A je to technicky dokonalé? A je to působivé? Není to ani jedno. Je to prostě jen pokus, hromada omylů a pár (možná tak trochu) podařených záběrů. Jsou to stejná klišé jako je v poslední době HDR (→) (které se mi zrovna teď [→] neskutečně líbí [→]) anebo třeba téma “jumps” (skoků [→] a výskoků [→]). Takových fotek (→) už jsou všude hromady. Jsou lepší a jsou horší. Ale ty moje se s těmi nejlepšími ještě ani náhodou nemohou srovnávat. Takže mi klidně zase přijďte říct, že se vám některá z mých fotek líbí – děkuju! .-) – ale já budu vědět svoje. Cvak!

Jak strašně moc bychom si přáli aby bylo všechno jisté. Vlastně – ne všechno. Především to hezké. Jak hodně bychom pak byli šťastni. Vítejte na palubě jistoty, brzy přistáváme v Nové galaxii! Ale byli bychom skutečně tak daleko šťastnější než jsme dnes? Není to jen chymérický sen? Kdyby byly věci a situace a dění jisté, kam by se pak vytratila ta tři písmena: “žit”? Jejich nahrazením čtyřmi – “smrt” – získáváme absolutní jistotu posledního. Nic není tak jisté jako konečnost času našich životů. Vše ostatní je nejistota sama a zveme to životem. Když říkám, že bych nikdy nic neukradl, a že bych nikdy nikomu vědomě neublížil, že bych nikdy neudělal to a to a to… nemohu si tím být jistý už ve chvíli, kdy vyslovím poslední slovo takové věty, což však ještě neznamená, že takové myšlence upřímně nevěřím. Kamarád Zdík říká, že když člověk přijme skutečnost, že vše je možné a nic není nemožné (jinými slovy, že jisté je jen to, že vše je nejisté), že už pak nepotřebuje boha. Snad. Budu o tom přemýšlet.

Aktualizováno 19.9.2007: o nejistotách na Doktorka.cz (→).

Michal: “směješ se, ale někde pod tím vidím smutek”. Dalibor: “no ano, jak by ne”. Scénář téhle nekonečné ságy pokračuje další částí. Scénárista “život” píše dál. Zatímco On říká, že slogan “další díl mého života” je jeho duševním vlastnictvím, já myslím na to, jak jsem se přijel bavit a jak jsem tady potkal Jeho. No dobře, hezky se směje. On to neví, ale i kdyby věděl, nic zásadního by to nezměnilo. TV program dnes píše, že prý “daší dávka emocí, překvapení a nových postav”. Jenže ve skutečnosti jsme hlavními postavami všech těch banálních příběhů my všichni – Lukáš (→) i Fanatic (→) i ta prsatá (→), co zpívala s Pink Floyd, já i Michal. Lidé přicházejí a odcházejí. Oni k nám stejně tak jako my k nim. Věnuj letmý úsměv prodavačce zmrzliny co je ten den k smrti unavená a připrav svým přátelům nečekané překvapení – daruj lásku a naději. Jedno je jisté: co se stalo, to se neodstane. A tak i s každou vteřinou našich životů jsme scénáristy, režiséry a hlavními postavami našich životů.

Tak už nejen Hornbach, ale i Komerční banka. G2 konto (→) jako gay konto? Koneckonců, prečo nie .-) Enem gaja videoklipa jim tam chýba. To už by totiž možná bylo vážně příliš moc .-)

Francouzský Amazon je fikanost sama, a proto mě včera e-mailem spravil o tom, že zrovna teď začal prodávat nejnovější kalendář Dieux du Stade, a že bych si ho měl hned teď koupit. Číst zbytek příspěvku »

[ CHANGES ] Změnit práci. Změnit zemi, ve které žiji. Měnit zaběhané pořádky a zdánlivé jistoty. Udělat krok do neznáma a změnit to či ono – chce to odvahu. Kdesi jsem slyšel, že našim rozhodnutím věnujeme často až příliš mnoho času a energie. Skutečně promýšlet bychom prý měli pouze závažná životní rozhodnutí. Jenže: která to jsou? Je takovým rozhodnutím otázka zda si najít nové zaměstnání? Nebo je takovým rozhodnutím teprve až otázka, jestli trpět v nevyléčitelné nemoci nebo odcestovat do zahraničí za legální euthanasií? Co je ještě banalita a co už závažná věc? Nejen relativismus této otázky, ale i vlastní nejistoty a strach přispívají k tomu, že zaběhané pořádky měníme jen velmi neradi. Zvlášť, když nevíme (nebo nevěříme), zda si se změnou polepšíme nebo pohoršíme. Myslím, že platí, že čím jsme v dané situaci méně spokojeni, tím snadněji se odhodláme ke změně (utečeme, opustíme, usilujeme), protože cokoliv jiného bude zřejmě lepší než marast, v němž jsme právě teď. Naopak čím více jsme spokojeni, tím méně usilujeme o jakoukoliv změnu – přejeme si, aby tato naše spokojenost vydržela věky. Ale co dělat, když jsme někde “mezi”? Tak napůl – ani ne spokojeni, ani ne nespokojeni. Někdy se to prostě jenom musí “vystříbřit” (chce to čas) a někdy je dobré naslouchat přátelům – vidět sebe sama jiným pohledem. A pak taky… nikdy neuškodí věnovat se vlastní intuici, vlastním pocitům. Ty prý nikdy nelžou.

Je to neuvěřitelné, ale ještě pořád jsem plný Francie. Zřejmě to bude tím, že jsem už dlouho a dlouho (považ: 4 léta!) neměl pořádnou dovolenou. A tak jsem si dnes koupil esenci levandule a řekl si, že si udělám dobrý den… a tak je tu ještě pár krátkých – levandulí provoněných – tipů pro ty, kteří se do Francie chystají poprvé v životě. Číst zbytek příspěvku »

Průvodčí (LOMO test), originally uploaded by Cyklista Dalibor.

[ CONDUCTOR ] Už už jsem si skoro myslel, že jsem vyzrál na to žít sám. Čas od času se cítit osaměle, ale jinak být vcelku spokojený singl. Óóó, jak jen jsem se mohl tak hrubě mýlit – a snad jsem tomu pro jistotu ani nikdy nevěřil (jinak bych se teď studem propadl). “Přistoupili, prosím,” slyším znovu a znovu čím dál tím víc hlasitěji. Je sobota ráno a za okny jak v surrealistickým filmu běží krajina. “Jízdenky, prosím,” zopakuje přímo přede mnou. Prototyp průvodčího jakých by měly být plné vlaky. Ani ne krásný, jako spíš mladistvý. Věk: cca 25-30 let. Výška okolo 175 a váha někde na sedmdesátce. Spíš štíhlejší. Jenže nejsi na mé vlně. Porucha není na vašem přijímači. Doplatím ti kolo, usměju se a ty pokračuješ uličkou a dál – “jízdenky, prosím”. Už nikdy se neuvidíme. Kolik se asi denně odehraje podobně banálních setkání? Miliardy? Možná o tom taky přemýšlíš.

[ AUTUMN ] Zase prší. Ne zase, ale zase. Abyste rozuměli: zase po dlouhé době prší. Dlouho už nepršelo. Ale dnes prší a já jedu domů z posilovny a je teprve osm, ale venku už je tma a za okny se míhají světla okoloprojíždějících aut. Takže je tu asi zase podzim, viď? Protože když se všichni v osm večer topí v tmě a když k tomu prší a na večer už se přivírají okna aby v noci nebyla zima – tak tohleto všechno, to už přece a jednoznačně je! – podzim. Letos tak brzy… kam tak spěchá, když má podle kalendáře ještě 20 dní prázdnin? Nu což – dešti větru neporučíš. Takže se tě těším, ty můj podzime. Protože až zase bude brzy odpoledne bývat šero, bude ten nejlepší čas pěkně si tě užít. Rozsvěcovat svíčky, vonět orient, pěnit vanu a máčet svaly v solné lázni. A kdy jindy, než právě na podzim, kdy jindy bych se měl těšit odpoledne a ještě před spaním zachumlat se do peřin? Myslím, že letos budeš mít jeden z nejkrásnějších kostýmů, podzime. Prší. A ty jsi s každou kapkou o kus blíž. Salut podzim!