Jednou dole, jednou nahoře

[ FULL ] Snad za to může úplněk dnešní noci, že líbí se mi tihle hoši. Snad jen hormony se zase baví na hladině mojí krve když vidím všechny tyhle kluky. Ale ne – dnes to není samčí touha sýt. Dnes je vše v mých očích bližší přání snít – s nimi jedna duše a jedno tělo být. Kde jsou všichni psychiatři a co by na to řekly jejich chytré knihy? Konsekvence touhy, vlahých nocí a mládí – ostatně: mládí a mladí vpřed – to je heslo těchto dní! Nazdar třicetiletému řidiči trolejbusu řítícím se koncem jednoho letního odpoledne směrem v centrum Brna, vivat spolucestujícímu osmnáctiletýmu klukovy s tričkem “ITALIA”. Ahoj klukům co si hrají na honěnou v centru jako kdyby měli pět – když přitom mají nejmín dvacet!-pět. Snad za to může měsíc co jim svítí do tváří, že sluší tihle dnešní kluci mojí malé svatojánské noci. Všem těm a ještě i tomu, který se mnou jede nočním Brnem zpátky domů do peřin. Je úplněk a tihle kluci jemu přitom geniálně jednoduše sluší. Neptejte se mě, jak to dělají. Běžte a buďte jedni z nich.

Dovolená je pryč. 1074 zpráv je tu. A kolik jste jich ve své firemní schránce našli po návratu z dovolené vy?

Jisteže: přes 80 % z přijatých zpráv tvoří spam.

Kdysi dávno jsem byl v Paříži. Bylo to snad v roce 1997? Tehdy jsem tam byl na prodloužený víkend se Zdeňkem. Před pár dny s podobným nápadem přišel Honza. A jak to dopadlo? Číst zbytek příspěvku »

[ HAPPY ] Jsem buzna. Jak jinak si vysvětlit, že mívám sem a někdy i tam chuť být hvězdou večera? Tančit v neuvěřitelně růžových kostýmech s čímsi jako lampa z nočního stolku na hlavě, koulet očima a svíjet se u tyče? Jak jinak si to vysvětlit? Tohle přece velcí kluci jako já nedělají, nebo ano? No ano – někteří už asi ano. A to si říkají, že “to” na nich není vidět. Takže: proč jsem tady u nás v Česku ještě nikdy neviděl perfektní a dotaženou travesti show? Protože tady v Česku prostě není poušť a ani žádná Priscilla. Tak proto.

[ KEY ] Pavel. Já jsem Pavel. Tedy: ne já. On. On je Pavel! On je. Nevím, jestli si za rok ještě vzpomenu na to, že mě přede dvěma dny docela zaujal. Docela. Ne kousek. Celý celek. Že prý člověk už hluboko v nevědomí – aniž si to ještě ani zdaleka neuvědomuje – že prý vyhodnocuje své předešlé zkušenosti a hledá tu nejlepší možnou strategii. Jestli je to tak, asi se mi v minulosti osvědčilo dělat “jakože nic”. A ono přitom něco. No, třeba je to jen prostá zbabělost a třeba budu muset přehodnotit strategii. “Tak ty jsi teď vlastně takový dveřník – něco jako školník, co?”.

Sunbathing in Cannes France, originally uploaded by Allen Rockwell.

[ FEVER ] Nabídl mi to minulý čtvrtek ani ne před týdnem. Teď je úterý večer a to, co jsem pár posledních let jen snil a přál, začíná se dít. Zdával jsem si odjet do France, chutnat tamní víno, moře, lidi. Přál jsem si by to bylo alespoň trochu na kolech. A teď s tím kdosi přišel a je to fajn. Tolik jsem si tuhle věc přál a teď… mám být natěšený a uvolněný a místo toho předcestovní horečka. Balím to a ono a jsem asi horší než jsem myslel – když si s sebou táhnu tašku plnou hader. Chybí už jen to boa. A přitom: tam na pláži je to všechno tak jedno. Takže: hurá, je tu léto!

Jsa neznaboh malířského umění, zřejmě by mi navždy zůstala utajena – Summer Scene – Letní scéna. Fréderic Bazille, 1869. Sní idylického léta v společnosti tajnosnubných jinochů.

Když člověk stárne, stává se, že si čím dál tím častěji uvědomuje, že dalších slov už netřeba. To třeba ještě před pár lety vyprávěl by kamarádce Jiřímu o každé hlouposti. Když ale člověk vezme dalších pár let, stane se – ani neví jak – že by možná ještě na tu hloupost myslel, ale už ji nevyprávěl. A tak jen tak tiše mlčí, myslí a hledí. Spolu s tím, jak plynou naše životy a náš čas, změnila se a dál se mění optika nahlížení na věci důležité a nedůležité, podstatné a nepodstatné. Jsi starý, chtělo by se říci, však správně “starší” mělo by býti. Starší a starší až v stáří už ni slůvko neutrousí a přesto ještě živý. Vše nemusí být nutně proneseno. Někdy méně znamená více.

Jsem asi naivní když hledám štěstí, jistotu a důvěru. Zní to jako slogan ze špatné reklamy – důvěra a jistoty. Jisté není nic – jen to, že vše je nekonečným proudem změn a nejistot, a že jedinou skutečně jistou věcí je smrt. A toho dne vyjde slunce jako každý den a přesto bude vše jinak. Ta všudypřítomná drásavá nejistota prostě padne jako berlínská zeď v devětaosmdesátým a tu trochu popela kdosi rozpráší v piniovém háji. Ale do té doby chci alespoň na chvíli uvěřit, že existuje v koho lze věřit, důvěřovat a beze slov milovat. Pomoc hledej na konci své paže, uvnitř sebe. Lásku, štěstí a mír. Zní to jako slogan ze špatné reklamy – důvěřuj si a zmizí i poslední stín.

[ SEARCH ] Toliko faktorů co rozhoduje o úspěchu Jeho v našich očích. A toliko a tak málo současně! Někde jsem slyšel, že prvních 5 vteřin setkání s neznámým člověkem rozhoduje o tom, jaký vztah si k němu vytvoříme. Přestože jde o první pohled a i když výjimky potvrzují pravidlo, takhle nějak to asi opravdu funguje. Stačí tak málo – typ chůze, barva hlasu, vůně nebo pach, přízvuk nebo jedno slovo. Je to tak málo a přitom vše – co rozhoduje. Přesně tohle – první dojem – dělá z prvního rande ztrátu času, příslib přátelství nebo i vážnější známost. Seznámit se je prý dnes mnohem snazší než kdykoliv dřív – žijeme přece on-line – a kdo je off, ten jakoby už dávno padal v propadliště dějin. Zdá se to tak snadné – jít a vybrat z desítek a stovek singl toho “pravého” nebo “pravou”, kliknout a být šťastný. První rande vše rozetne aniž bychom poznali víc. Není to tak trochu škoda? Nemá větší váhu poznat se jen tak a jakoby mimoděk? Třeba když někoho znám a poznávám a poznal jsem tolik až zahořel? Nehledáme tak trochu instantní lásku ve slevě a v dragstóru – vybrat, použít a zahodit?