Jednou dole, jednou nahoře

[ STEREOTYPE ] Další z 31 tisíc a 25 dní je pryč. A ten palčivý pocit stereotypu mě stíhá jako stín. Ještě přede třemi roky jsem se těšil z nově objevené svobody. Bylo to už docela daleko od chvíle, kdy jsem ti dal vale (bylo to ode mě kruté a byla to daň za moji nevinnost a naivitu – však snad ani jeden nelitujeme) a cítil jsem se jako znovuzrozený. Konečně! Teď mohu vše a jsem svobodný jako pták. Chtěl jsem školu? A chtěl jsem cestovat? A chtěl jsem tančit? Chtěl jsem pít? Chtěl jsem stárnout? A chtěl jsem… co jsem to vlastně jenom tehdy všechno chtěl? Tak tohle všechno jsem tehdy měl. Bylo mi nekonečně volně a vše co přišlo, bylo tak na dosah. Tohle byla lehkost bytí. Vše však jednou končí. A ten palčivý pocit stereotypu je tu se mnou znovu jako stín. Vstát a jít a pracovat a kamarád a pivo a rutina a měsíc za měsícem – to je zkrátka jeden velký kopírák. Dvě dvacet za kopii, prosím… jasně, nechte si i tři. Kdysi přitažlivá a krásná paní Svoboda zestárla a je otravná. Mlčí. Kde staví tramvaj do stanice Nová touha a nové sny?

[ DRIVE ] Jeden z nejlepších pocitů co znám je: když jedu v autě krajinou, když se přitom stmívá a další horký letní den se chystá k spánku do peřin, když okýnka jsou zbytečný a když kromě svistu větru už jen mjůzik, když se přitom zatahuje a chystá k dešti aby nakonec nespadla ani jedna jediná zatoulaná kapka, když jsou všude kolem nekonečné zlatavé lány polí a slunečnic, když cvrčci už cvrčí a ve vzduchu je cítit nedaleký potok, když pluji jako remorkér tohle mladou noční tmou – kouzelnou krajinou.

[ IBOYS ] Čas profilů. Těch on-line. Kdo ho nemá, jakoby nebyl – neexistoval. Takže jsem si právě taky jeden založil. A pak ještě jeden. A dnes třetí. Ne že bych snad vážně čekal, že se tak něco zásadního změní, ale jak se říká “tonoucí se stébla chytá”. Ale ne – ty neutoneš, Dalibore. Jsou jiní, co se topí. Ty si jen tak přešlapuješ v tůni u rákosí. Zopár kladných hodnocení pohladí, však měj na paměti jak jsou povrchní. Jediný, kdo tě jen trochu zná, jsi ty sám. No ale proč ne – všichni už ho mají a kdo ne, ten brzy taky bude mít. Je čas profilů – všech těch íbojs a fejsbůků a magorů.

[ BLOOMING ] To je ale stav – tohle bloumání. Je léto, je večer a já sedím a civím a hlavou se mi honí tolik myšlenek. Jedna stíhá druhou, druhá mezitím uskočila třetí a ta se sápe čtvrté po patách… lítají si neuspořádaně sem a tam jak atomy. Ne snad, že bych neměl co na práci, ale nekonečný ruch myšlenek mě ruší v každém pokusu o soustředění se. Takže myslím na školu, práci, kluky, banality, peníze, naše, léto, dovolenou, jídlo, trénink a cokoliv co chci začít je okamžitě přebito tím, co bych měl asi taky začít a výsledkem je jenom trapné nic. Jsem přepracovaný? Jsem unavený? Jsem frustrovaný? Nebo je to jen cosi jako velký letní úklid – tohle bloooumání?