Jednou dole, jednou nahoře

[ TIME ] Plyne tak neúprosně. A je ho tak málo a jindy tak nekonečně mhoho. A všichni ho přitom máme stejně. Ať to měříš, jak to měříš, je ho pro každýho z nás jenom jedno jediný omezený a konečný množství. Chci toho přitom ještě tolik stihnout. A slyšel jsem, že čas běží tím rychleji, čím víc toho prožíváme. Pádím tímhle životem a občas – místy, když se zastavím a otočím… jenom hlesnu: cože? Tohle bylo 10 let? No ano, už jen pár dní a bude to přesně 10 let, co jsem chutnal sladkých 18náct. Chci toho ještě tolik stihnout a mám strach. Bojím se, že nikdy nebudu mít tolik času, abych to všechno mohl stihnout. Stát se slavným a úspěsným, napsat knihy a být uznávaným a váženým, mít kluka a děti a dům a psa a radost ze života a tělo jako ze žurnálu, natočit pár pornofilmů, vystudovat školy a přednášet studentům, skočit si padákem a jezdit na motorce. Tak to všechno a ještě mnohem víc bych chtěl. Chtěl bych – až jednou budu ležet na smrtelné posteli – vědět, že jsem zkusil vše, co jsem kdy v životě zkusit chtěl. A tak dělám všechno, co dělat chci, a někdy – když se zastavím a otočím… jen tiše vzdechnu: ach, tak to bylo dalších 10 let? Teče jako voda, ten neúprosný čas. A my ho přitom zřejmě vůbec nikdy nedostihneme.

[ FAT ] Takže už mám zase 79. A počítám si BMI. Uff, jsem ještě tlustý, plnoštíhlý nebo už jen štíhlý? Jsou to 4 a půl měsíce co jsem znovu pravidelně v posilovně. A je to více než 5 let (opravdu – už tolik? – nebo teprve tak málo?) co jsem se chtěl změnit a od kdy jezdím na kole a plavu. Chtěl jsem, abych se líbil sám sobě, abych se líbil klukům, abych se nepotil, abych se nezadýchával, abych… abych. A konečně jsem zase o 30 kilo lehčí, ale změnilo se něco uvnitř? Jsem úspěšnější, chytřejší, zkušenější, odvážnější, bohatší, odpovědnější… jsem šťastnější? Jistěže nejsem – jakou jinou odpověď jste čekali? Je zdravé zdravě hubnout. A je naivní myslet si, že “až jednou zhubnu”, budu lepší člověk (rozuměj: nebudu sám). Nebudu (budu).

Takže jsem se dnes zúčastnil jedné pracovní schůzky. Ne že by to bylo něco, o čem bych si psal do deníčku, ale když už jsem tam potkal sympatickýho kluka, proč si o tom neudělat poznámku, že ano .-) Takže pěkně popořádku a od začátku! Číst zbytek příspěvku »

[ FRIENDS ] Trvalo to léta, co jsem ji skoro neviděl. A není jediná. Neviděl jsem Alenu ani Almíru ani Jarku a neviděl jsem ani hromadu dalších lidí. A přestože jsme se tu a tam potkávali, necítil jsem je tam, kde člověk cítí přátele. Ony tehdy říkali “ráda jsem tě viděla” a “děkuju ti, Daliborku”, “těším se na tebe”. Jen pár slov a TAKOVÝ význam. Neuměl jsem mluvit tyhle věci a nevážil jsem jak jsou cenné – tyhle krátké věty co se do nich vejdou dvě, tři slova. Měl jsem přece tolik práce a byl jsem tak roztoužený objevovat ta “pravá” přátelství. A ona přitom byla a stále jsou na dosah ruky. Utrhni si .-) Ale pozor! Jestli nezaseješ (nepotkáš, neoslovíš, neseznámíš, neotevřeš [se]), když nevypěstuješ (neoddáš se, nepomůžeš, neporadíš, nepřekvapíš [příjemně], nepolaskáš a nepohladíš) – pak ani nesklidíš a neochutnáš – neb jiným jejich květy navoní. A stačí přitom tak málo: prostá lidská laskavost a vlastní, upřímná láska.

Boskovicko, originally uploaded by Cyklista Dalibor.

Tak zas jeden výlet na kolech a jedna fotka z rozkvetlých luk. Kdyby se vám snad někdy někomu chtělo se přidat, ozvěte se třeba dole na téhle stránce.