Jednou dole, jednou nahoře

[ GO&STAY ] Pohleď a uvidíš: vodopád smíchu a radosti v tvářích jedné mladé krásné co zrovna rovná zubní pasty do regálů drogérie, spalující lásku kluka s holkou, co říkají si ‘pár’, tátu co tu malou držel takhle pevně za ruku – ješita – a ona taky ješitná – jen poslyš ‘já mám tátu!’ Jen chvíli postůj jako voyaer, zmlkni, zůstaň, splyň, jenom bacha, ať nechytne tě splín. Tyhle banality všedních dní, jako každý ráno vstávat a cítit tvý, letmo dotknout se a říct ‘víš’ – tyhle všední věci stojí za to hledat, přivoněť k nim blíž.

[ 11 LET ] Je to asi 11 let, co jsme se neviděli. Spolužák ze základky. Školou jsme se nějak přestali potkávat a nebýt několika náhodných setkání, snad bychom na sebe i zapomněli. Marek. Když jsem někdy přemýšlěl, co asi tak tihle moji dávní spolužáci dělají, tušil jsem. Marek má zřejmě vytuněnou (rozuměj ‘tuning’ :-) káru a nejspíš si otevřel obchod s mobilními telefony. A pak taky – Mirek – kdysi ‘nejlepší’ kamarád. Vzdělaná rodina. Tatínek ředitelem brněnské pobočky jedné významné banky, maminka už ani nevím co – nevzpomínám. Bratr vysokoškolák. Tak daleko naší dělnické rodiny, že jsem předpokládal, že i Mirek už bude vystudovaným ekonomem a bude mít odpovídající zaměstnání. A Jirka. Vždycky tak trošku vykroucenej, trošku hysterik ale na první pohled často hodně drzej a suverenní kluk. Mýma očima zvláštní rodina, ale často fajn kamarád. Je to 11 let a všechno je jinak, než bych si byl býval myslel. Marek pracuje a ‘je na prachy’ (nemá vytuněnou káru ani vlastní obchod), Mirek pracuje v prodejně se svítidly (nedělá v bankovním sektoru a zřejmě ani není ‘patřičně na výši’) a Jirka se potácí mezi beznadějí, příležitostnou prací a démonem alkoholem. Zlomený smutkem a samotou (není suverenní buznou). Tak takhle jsem si jejich životy vůbec nepředstavoval. A stejně jako si teď můžeme přemýšlet, co a jak se stane a nestane a kde kdo kdy bude a nebude, často (většinou?) se budeme mýlit. Nikdo nikdy nevíme, kam nás osud zavede a co se stane s příští vteřinou. Jediné, co zatím všichni bezpečně víme je, že jednou přijde konec. Ale o tom zase až někdy jindy.

[ ... a ... ] Tak často se stává – zadívat se je tak snadné. Živit si to svoje malý štěstí a být slepý realitě. Tak často se nám stane, že postavíme hrad – co vznáší se nám v snech. Tak sbohem, milý Mini. Bylo milé myslet si tě v představách, bylo zábavné hrát si v přáních, touze milovat a mít Tě – kohosi – živě rád. Bylo hezké a jsem rád – upřímně – že zas stojím pevně na nohách. Vždyť tak málo stačí: ‘moje přítelkyně’, ‘můj kluk’, ‘my’ anebo jenom prs-tý-nek. Vždyť tak málo stačí a přestanu tě toužit mi-lo-vat.

[ NIGHT ] Ježíííš, je tak příjemný dát si tři dvanáctky a nechat se svést pocitem, že všechno je naprosto ízy a f pohodě. Je tak příjemný utopit se ve své vlastní ješitnosti a je tak neskonale blažený uvěřit, že život je bezvadně dokonalý. Usadit se v sed, sepnout tretry – jednu, druhou a poprvé, podruhé a potřetí a pak zas a znovu sešlápnout pravou, levou, pravou á raz-a-dva-a-tři-a… Kolem jenom němý stromy a řeka co se táhne – šumí, a nad hlavama hvězdy na nás hledí, co se lesem – stromořadím kolí. Elfové ten večer mlčí a těm třem co se ženou hlavama pár piv a slov snad ještě jako slovopády padají a hučí.