Jednou dole, jednou nahoře

[ ... ] Ááách… tak jsme se zas’ jednou potkali. A já ‘ahoj’ a ty ‘ahoj’ a on ‘hezkej zadek’ – proletělo mi to s jeho šeptem mojí hlavou. Ale na ten jsem se nedíval – už tak jsem tě vítal slávou. Jsi jak chyméra mých sní, stojíš a padáš s otáčením každých nocí – dní. A mě zatím vyschlo v hrdle, beze slova na jazyka, koktám cosi kokty-kokt. Ale počkej! Počkej příště, to až se zas uvidíme, nenechám tě jen tak odejít.

[ SUN ] Konečně! Konečně zas slnko zlatí domy, šaliny a ulice. Konečně! Po roce zas dotýká se slunko shora hřejíce. A divadlo Svět má teď zrovna na programu premiéru: Léto 06. Hérci jsou teď nějak hezčí, lepčí – než s kulichama na hlavách. Tamhle kdosi sundal triko, a tamhle jenom leží na zádech a na trávě, tady ten zas šlape na kole a támhle… podívej se, tomu vykreslil se úsměv na tváře. A zas budou zpívat zrána ptáci na ulici, a zas budou kropit vozy kropící. No a taky – samozřejmě! – no a taky dny se začnou končit těsně před půlnocí, a budeme se převalovat v postelích, mokří potem, bez naděje usnout s tělem vroucím. Miluju tě, slnko, a taky nenávidím. Chci tě užít a pak zas můžeš jít. Ale do tý doby – pojď – budeme si spolu snít.

[ WHO ] Gde sem spatřil tvoje voči, gde se jednou kdysi s mýma kutálely? Nečekal sem, že teď a tady jak z mhy hustý vyjevíš se – celej od shora až k patě. Nevím, z kýho kouta vzpomínek, paměti ses vkrad’, nevím – fakt. Dotknem se a je to jako kdysi, když sem si tě myslel, jenom už teď nevím, čeho, koho, co. Asi bych měl jít a říct, že nevím, gdes’ byls’ tehdy ty a kde já, kde potkali se – tenkrát oni, teď my dva. Mohlo by se stát, že odvážil se říct ‘hele, odkud znám ten tvůj ksicht’. Mohlo by se stát…, jenže nestalo se, zvítezil můj druhej hlas. Tak zas někdy, až potkáme se, třeba se tě zeptám, odkud žes’ mi těžce povědomej, odkud že tě znám.