Jednou dole, jednou nahoře

[ HOUSE ] Tak se zase jednou někde něco staví. Tak prý že zas jeden MO-DER-ŃÍ. Na rohu, tam kde celý Brno celý léta upínalo oči v horku srpna – června, mrazu ledna. Tam, kde jako epitaf tiše visely, digi-digi-dingi-ding 1 až 9, jedna nula a pak taky něco jako dvojtečka a pomlčka. Pokrok socialismu (!): digitální zobrazovací jednotka řízená moderním výpočetním zařízením. Zobrazuje teplotu a dokonce i čas. Zrovna ten čas často nezobrazovala – a možná jenom na truc papalášům z národního. Tak tam se teď zas staví. Tuny těžkýho betonu, kilometry hadících se kabelů, hromady zocelené oceli a… samozřejmě, bez něj by to nešlo, průhledný triko La Glass. A zase budou kolem jezdit trajfy a lidi chodit ráno za rozbřesku slunka do práce, zas se tam budou srážet auta a zastavovat lidi na přechodu. Jenom to místo stane prázdnějším než nic. Ty starý dobrý hodiny už nebudou a novej barák přes kopírák? Ten jen stěží bude umět něco víc než to nudný NIC.

[ NIGHT ] Výlohy si dneska v noci svítí do ulic. Tam, co pod Petrovem u Radnice kousek od náměstí, výlohy si hrají s ulicema. Jako kočka s myší, včera stejně jako zítra. Jen jdi a uvidíš, že prodáváme SVATEBNÍ ŠATY a DNES JE ZAVŘENO. Nalešti si brejle – kluku – ať ji nepřehlídneš. Ále, stejně bys jí neunikl. Je jak královna: okázalá, hlučná, živá. V očích žádný smutek, žádný stesk, rozevírá náruč, ukazuje svoje vše. A když se zastavíš, abys jenom na oka-mžik jak blázínek vyfotil si tuhle děvku nočních námořníků, uhrane tě svýma skleněnýma očima – co uvidíš v nich co se těžce skrývává.