Jednou dole, jednou nahoře

[ WC ] Někdy nevím, jestli se smát nebo plakat. Tuhle jsem se začetl do jedné studie: Subkultura homosexuálů v Brně (PDF, 273 kB). Je staršího data (1998) a já si říkám (protože tohle neznám :-), tohle že fakt funguje? Citace: ‘Často přichází B10 profesor a s ním jde asi 15-16 letý chlapec, hezkého vzhledu a dobře oblečen. Vždy chce kabinu č. 7 a je v ní nejméně půl hodiny. Dnes odpoledne opět přišli oba. Chlapec šel do kabiny č. 7, dávala jsem pozor a vidím, že profesor postává u kabiny č. 9, otevřela jsem naše dveře ke kabinám a tím jsem znemožnila jeho vnik do 7.’ Tak tenhle ‘deník hajzlbáby’, ten bych si chtěl jednou přečíst.

[ SWIMMINGPOOL ] Tenhle i ten, jeden nebo druhej, všichni vedle sebe silní, mladí, krásní, dokonalí. S tímhle všechno a s tímhle jenom to, chtěl bych kilo dotýkaní, deko hraní a udržet si city na řetězu, jak to tihletito skoro bez výjimky dělají. Jenže to zas prrr!, tohle zkrátka neumím. Umět přijít a říct, umět užít, umýt, utřít a odejít, lehce hravě, čisto v hlavě… tohletoto to já nějak neválím.

[ NÁŘEČÍ ] Jsou kluci – myslím, že někde ze Zlínska – co mi jejich jazyk lechtá uši. Tomassini, Pavel a Kamil, ti všichni a pak taky ještě i ti další – když mluví, jako když vás hladí. V Brně často s každou větou těžce pleskne (až hnůj zavane), pražákům těm je hej (jak moc by chtěli býti světovými), ale na Zlínsku, tam je to zkrátka ‘takové pěkné’ :-) A na to nemám co říct, to vůbec ze všeho nejradši jenom tiše poslouchám.

[ DOO UAP ] Hurá, hurá, hurá! Jsem kongeniální a svět ať mi klečí u nohou! Další zkoušky za 100, 95 a 80 %. Důvod slavit si to svoje malý vítězství. Blahopřeji, Dalibore, tvůj Dalibor.

[ COLD ] Znáte ten pocit, když totálně promrznete abyste se pak naložili do vany plné horký vody? Tahle sobota odpoledne, vlastně už večer, to byl taky jeden chladnej den, už ráno a pak v podvečer. Všechno mi to lezlo až za nehty – málo jsem se oblík’. Ani nevím, proč, mrkl jsem se nahoru – do mraků. Snad za to mohly kandelábry – vysoký až do větru, nebo možná lampy, co tak nějak divně mlčely – ještě nebyl jejich čas. Díval jsem se nahoru a viděl inkoust z písanky a svoje první velké A – cítil páchnout tuš, co jí děti v první třídě malovali Auroru – slyšel šumět les, když ujížděl mu před deštěm. Tenhle chladnej je dost stydlivej. Ukáže se jednou za čas a člověk aby ho pak pohledal. Ale když už někdy přijde, tak to stojí za to. Mrazí záda, husí kůži, děsí děti.

[ SWEET ] Nikdy (jenom někdy :-) – nikdy – jsem nerozuměl vztahům 19 + 59. Neodsuzoval jsem, ale nerozuměl. A hele! Jak málo stačí – jenom jedna malá zkušenost. Napadlo mě, jaký jsem byl, když mi bylo 19? Heh… vždyť si ani nevzpomínám. A dneska? Sladkých 19 co mi bylo společností Silvestrem a Novým rokem. Příjemný myslet na něj, těžký stát o krok zpět. Ale kdybych slyšel ‘áno’? Ach ANO, otevřel bych dveře k svému bytu, účtům, žití, koupil šaty, napsal noty, ty 19… si otrhej mě do nahoty.

[ UFF ] Je to už 5 dní, co jsem svým nadřízeným slíbil komentovat návrh letošního rozpočtu. A jsou to už 3 dny, co se mi nedaří tuhle věc dotáhnout. Řešení některých úkolů prostě hnije. Někdy nevíme, za který konec je uchopit, jindy se k nim ne a ne dostat, protože fakt (ale opravdu) nemáme přes všechnu běžnou práci ani kousek času na to důležitý. Jenže, kdy to všechno zvládnout, když musíte tohle a tamto a taky tohle. Jasně, klasická manažerská škola říká něco o prioritách, ale něco jiného je vědět, a něco jiného je umět používat. No ale vážně: zítra už to vážně vyřídím.

[ :-) ] Čas od času přemýšlím o tom, jestli vůbec existuje šance seznámit se ‘normálně’. Normálně = žádný inzerát, žádný chat, no gay club. Věřím, že ano – přesto občas pochybuju. Když je kluk na kluky, není úplně snadný přijít v hospodě k dalšímu a dát se s ním do řeči. A když už se to někdy povede – to když je důvod – je to slepá ulička. Naštěstí jsou tady ještě jiní a ti nám otvírají oči. Nevím, jak se jmenoval, nevím, kdo to byl, nevím, proč ho to tolik zaujalo. Vím jenom to, že dneska v tý studený vodě připlaval, stoupl mi v ní na nohu, podíval se na mě, a že prý se chtěl oholit jako já. Že by to bylo tak snadný? Že by stačilo jediný: nenucenost a stoupat lidem na nohy? :-)

[ PLAY ] Už aby bylo léto. Teď v zimě – když se někdy probudím – toužím otevřít okno a nadechnout se léta. Cítit žlutou vůni slunečnic, slyšet dýchat roty ječmene, dotýkat se jejich nahoty. Teď, když jsou všechny ulice jak malý cikáně, nejradši bych šel a nastěhoval se k paní Léto. Pak otevřu oči a napadne mi: no jo, ale co ta druhá – slečna Zima? Bez léta nebylo by zimy, stejně jako naopak. A tak nezbývá než vstát, umejt se a jít – čvachtat si tím, co ještě před pár dny říkalo si sníh.

[ NOVÝ ROK ] Bavit se a tančit / kolem objet svět / Skočit si to s padákem / vydělávat o stošest / A pak taky ještě / poznat lidi jako já / …nevím, jací jsou / Říct ‘Miluju tě’ / slyšet jeho srdce. / To je to, co chtěl bych / letos mít. / Jednoduše: ž-í-t.