Jednou dole, jednou nahoře

[ ČTE TO NĚKDO? ] Čím dál tím míň komentů k mým příspěvkům mě přivádí k myšlence, že si píšu sám pro sebe. Na tom by nebylo nic divnýho, kdybych ovšem nevěděl, že vás tu sem chodí hromada. Nezbývá tedy než si přiznat, že sice přijdete, ale nic z toho, co napíšu vás nedokáže zaujmout. Nedivím se. Tohle není BLESK ani HRABĚ, tohle je deníček, co se normálně schovává doma pod postel, a jakej si normálně píšou holky pod šestnáct. To takový Channing nebo vulkán – to jsou kluci jako buci! S ničím se moc nepářou, promyslí si a vylepí si. Je to hravé, je to čtivé a lidi se po tom můžou utlouct (nic ve zlým, kluci :-). A já? Heh… já když vidím, co tu všechno visí, skoro bych si řekl, jaký je ten člověk chudák, samý smutek a samý splín. A to se přitom docela i nasměju. Ale když se směju, nemám potřebu o tom psát. Tak mi promiň, chápavý čtenáři, že nerozumíš, a že zřejmě často nechápeš. Jednou třeba začnu dělat POP.

[ BYLO LÉTO ] Jak vrány širou krajinou když slunce tiše zapadá. Vzpomínám si na tebe – za svýma zavřenýma očima. / Nekonečný koleje ten večer skončily – Brno, Hlavní nádraží. Larvu strachu ve svým žaludku – zabte ji!! – ze strachu se nedá žit. Zapomněl jsem na něj spolu s ním. / Slunko – ta stará primadona – rozhodlo se podvádět! Oblíklo si šaty jako na podzim a křičelo si na náš svět: ‘Já hřeju’! A my to slyšeli a viděli a cítili. V trávě pod hradem – oba jako umřelí – že tohle léto ještě spí – a slunko v hadrech na podzim – se tu bezostyšně předvádí. / Tenhle kluk mi něco říká. Pevná chůze, silný tělo, živý oči. Jo, a mjůzik and films and cities. Občas vezme slovo z úst a jindy najde další kus. Tenhle kluk mi něco říká. A tenhle víkend za týden? Bude už zas jen ‘ten předchozí’. Tyhle dva dny za měsíc? Budou ve mě a já s ním.

Vzpomněl jsem si tuhle – objímání s tímhle. Stačí tak málo – a být všeho ušetřen, ochráněn. Vzpomínám – že nechávám si jeho ruce zalít hlavu v oceli – tu neprostoupí ni a nic. Myslím na to, že tou chvílí málem znovu jako embryo. Nemyslí a nevidí a necítí a neslyší a… jen bezbřehost bezpečí. Tu chvíli chtěl bych znovu zase mít. Jít do lesa a natrhat si, vybrat jednu pěknou ‘v akci’ ve slevě. A bylo by to jako tenkrát, kdy naivně jsem miloval. Však kde (!), proboha kde natrhat si tohle listí; kde je (?), kde je ještě tohle kvítí k mání?

[ FROM MY DIARY ] Ráno… Dnes vzlétnu jako kůň. Opeřený křídly, veden nadějí. / Podzim… Vzpomenu ho do smrti. Navždy zůstane mi v vzpomínkách. / Svíce… Plamínky jim oči rozzáří. Zlatí andělé hru svou roztančí. / Měsíc… Nahý paprsky se ‘…’ dotýká. Stromy mlčky hledí, obejmou. / Krb… Zpopelňuje generací životy. A slyší jejich nářky, oni řeknou ‘praskající’. / Hudba… Je poblouznila jako Sirény. Slyší a jsou hluší, slepí, jakoby nebyli. / Možná… Možná, třeba, snad, těžko myslet. Těším se, strachuji, čekám. / Tedy… Tak. Odlétám. Vzdaluji. A až zase bude léto, vrátím se. / …možná.

[ XMAS ] Bylo mi snad pět, šest, to mě ještě bavil Ježíšek. Těšil jsem se na dárky a na stromeček a přišlo mi neskutečný vydržet celý den až do večera půst. Že prý večer uvidím zlatý prasátko. A dnes? Nějak vám to nejde, co? Nenávidíme všechny ty narvaný obchody a nesnášíme, když TESCO ozdobí zelením už v půli října. Cítíme se provinile, když pomyslíme na ty, co jim chceme udělat radost, ale nevíme, jak na to, aby ta radost byla skutečně opravdová – jakou umí jenom Santa-Cola. A pak přijde ten den, večer, a zase – alespoň někdy, možná jenom chvíli – cítíme se zase jako děti.

[ DOWN AND DOWN ] Čas od času se stane, stanu patetickým. Chci všechno a chci nic. Chtěl bych stát klidným, však nedosáhnu víc, než ten co zasypaný vším. Čas od času se stane, jsem už takový. Dnes večer, s cyklisty a potemnělým Brnem, chtěl bych jedním být, …hele další!, nemáš volnej byt? Jedna myšlenka se vrství druhou, hledám únik, tuším velký show. A kdeže jsou ti kluci na kolech? Dneska večer chtěl bych tohle, tamto, toho, tebe a taky tančit na stolech. Anebo ne? Podívej se, tamhle ten… myšlenky se rozutekly, zdrhají si do všech stran. Jediný co cítím, že cítím se tak sám.

[ UP ] Spatřil jsem ho u silnice v poslední den toho léta – v odpoledne ztěžklé tmou. Kráčel si to smutně, mlhou chtěl by umět plout. Jsa fascinován, drze zírám. Slyším jeho dech, vidím na dno jeho očí, cítím jeho kůži – je jako mech. Tisknu si to STOP a vkládám do obalu. Beru si ho s sebou, nenechám tě bez dozoru. A ještě než rychlostí světla opustím tenhle svět, zahlédnu jak obrací se – vrací zpět.