Jednou dole, jednou nahoře

[ JENOM VE VZPOMÍNCE ] Vloni touhle dobou, vloni loňskou zimou. Jedna cesta busem. TRO-LEJ-busem! Seděl skin. A já bez něj, ale sním. 20? Asi. Hlava holá, bombr, metra… kdes’ nechal čokla?! Ve snu. Tam jen trammmmmm a zzzzzz a bus. A paní z ampliónu: příští zastávka JE ‘Jen to zkus’. Jenže On už dávno pryč.

[ DOWN? OR UP? ] Ten, co přišel, smál se, díval. Ten, co tiše pozoroval – mlčel, vodou splýval. Poprvé a pak ještě jednou. Viděli, slyšeli, však slovy k němu šetřili. Ten, co čekali ho zase tam co tenkrát zas, nepřišel, zůstal jenom v nás.

[ UP UP UP ] Je třičtvrtě. Na šest. Dostal jsem dnes dárek – za trest :-) Bylo, myslím, devět večer, co se potkali. A pak taky jedna zimní půlnoc, to ‘Z T R O S K O T A L I’. Dostal jsem dnes dárek, co posílá ho pan Záchranář. A jsem jak malý dítě, zvoním si to sirénám. Děkuju. Milý překvapení.

[ UP AND DOWN: 2 EMOTIONS ] Sss… Sněží. Tiše si to sněžká vzduchem, pomaličku padá k zemi. Párty ještě neskončila!, volá listí, toužíc listit se až do jara. Jenže zimu neuprosíš, zmrazí tohle, tamto a taky… počkej!, malé, tebe zmrazím taky, to. A pak, když ledem přikryjí si tvář, zasmějí se zmrzle, ale zasmějí se zas.

[ MÍRNĚ NAD ] Škola. Celou střední jsem se těšil, až to skončí. Pak práce. Práce. Práce. Pak mi několikrát napadlo, že by možná… a to jsem věděl, co to je ’studovat vysokou’, protože Zdeněk a Pavel taky. Viděl jsem tolik učení, tolik času, tak moc energie. Heh, tolikrát jsem skoro žárlil na skripta a knížky, protože já byl v tu chvíli sám. Jenže titul, lidé, ješitnost. Takže teď jsem taky na škole. Znovu. A zítra zase jedna zkouška. Sociologie. Bude to boj, ale věřím.

[ UPROSTŘED ] Každý si občas vzpomíná. Někdo tomu říká sentiment. Jsou snad vzpomínky na ty, co jsme k nim kdysi cosi cítili, a někdy ne zrovna málo, jsou snad záchranným kruhem co nám pluje na pomoc, abychom se neutopili sami v sobě? Jsme-li šťastni, naplněni, hledíme v šťastné zítřky, vše je čiré, jasné, pozitivní. A pak, jednou, když je těžko, otvírá se opona večerního představení: Vzpomínky. Vzpomínáte? Premiéru jsme prý propásli (bodejď by ne, když sami hráli jednu z hlavních rolí) a derniéra se prý nekoná – Vzpomínky se hrají, hráli a hrát budou dál.

[ MÍRNĚ NAD STŘEDEM ] Čas od času podnikám, co prý se o samotě nesluší: bio art, večeře nebo kouska výstavy. Ve čtvrtek mi bylo trpce smutno, to se někdy stává. Schoval jsem se mezi řady zpola zaplněných sedaček kina a promítal si. A kromě toho, že jsem brečel jak malej kluk, co mu vzali angličáka, kromě toho jsem se znovu ptal, co mě zajímalo už tolikrát. Napadlo mě kdysi, když jsem zrovna kdesi na Pálavě šlapal do pedálů, vzpomněl jsem si znovu, když jsem tuhle plaval svůj třicátej bazén. Přemýšlel jsem, co by kdybych s jednou nohou, bez rukou, možná sluchem, ale bez očí. Byl bych to ještě já? Obstál bych vlastní soud nebo se odsoudil na doživotí? Raděj nechci poznat. Však obdivuji ty, kdož žijí, nezatrpkli, nesedí.

[ KDESI UPROSTŘED ] Zvláštní, jak snadno se může kamarádství zvrhnout v cosi víc. Zvláštní a přece se nám to tak často děje. Často o to horší, že jedna strana cítí daleko víc než druhá. Když píše, jdu, když plánuje, přidávám se. Příjemný. Jenže za každou větou přijde tečka a pak kus prázdnýho papíru. Jenže jsme dospělí a víme, že… jeden chce, druhý ne, takže jedna mínus jedna rovná se nula. Takže jsem dospělý a snažím se. Srdci je to ale fuk, vždycky když přijde konec papíru, hladově slintá po dalším soustu.

[ NAHOŘE ] Když mě kamarád poprvé v životě – před několika týdny – vzal do sauny, čekal jsem od toho něco novýho. Vyšlo to. Když jsem měl poprvé vejít do sauny, a když se na mě dveřmi vyvalilo nepředstavitelný horko, myslel jsem si, že tam snad nikdy nevlezu. Pak jsem ale vešel a teď už si to vyloženě užívám. Jako had co se vyhřívá na kameni.