Praha

Tolik lidí. Tolik masy. Valící se jako sudy. Od devíti do šesti,  někdy dýl. Byla zima, tma, a byl i splín. Ale teď už zase svítí slunko do oken. A bude líp.

Bolesrd

Mimořádně krásný víkend. Mimořádně smutný večer. V pátek odpoledne cesta tam. V neděli odpoledne cesta zpět. A těch 45 hodin spolu jako v jiném světě. Jenže ale… utekly jak voda a loučíme se – až nečekaně rychle a stručně. „Ahoj“ – „Jo, ahoj“. Knedlík v krku a než se naděješ, dveře vagónu udělají nekompromisní „tááák“. Přestup na rychlík a končím v kupé číslo Sám. A s každým kilometrem, jak se vzdaluji, hlavou zatím běží film… to, co bylo, i nebylo, ale mohlo nebo mělo být. Splín. Jenom otevřený okno do kraje na důkaz toho, že chlapi přece nebrečí. „Dobrý večer, přistoupili, prosím…“ Láska je jak voda – když ji nemáš, žízníš po ní, a když je jí příliš, utopíš se. A Ty? …snad nechceš, nemůžeš, nebo dokonce ani nevíš. Pomoc je na konci mé paže. Líná huba, holé neštěstí. Já vím. Ale tři sta nocí spřádám věty, jak Ti prostě říct…, když jsem s Tebou, nedokážu skoro nic. Jsem doma a měl bys vědět, že „něco jsem tam zapomněl, a jsi to Ty.“

Zoufalá

„Tolik bab pohromadě jsem už dlouho neviděl,“ glosoval to Tomáš. Derniéra Českého moře, divadla od Morávka v brněnské Huse (co je pořád ještě na provázku), byla fajn – a bab tam bylo habakuk. Kdo ví, proč právě tady a teď. Ale jedno bylo jistý: že šedesátky Meteoru z Prahy mě po dlouhé době vytáhly mezi tanečníky. A nějakej sameček by se našel? Asi ne. Namísto toho jedna zoufalá, která mě během perfektního dne chytla a začala se mnou tančit. Kdyby to bylo s ní a s Jonesem, bylo by to fajn. Ale když jsem to já, ona, a Perfect Day, tak tomu se říká „trefa vedle“, holka.

Sušenky

Tyhle dny jak sušenky… jen jak se jich dotkneš popadají drobky všude v okolo – a v noc rozdrobí se; dřív než uchopíš je. Jsou jak dvě černý s ciferníkem – taky pořád běží za dvanáctkou a milují se pravidelně v poledne. Tyhle dny jak sušenky… pondělí už zase rozsypaný do ulic a na koleje nočních tramvají, půlnočních rozjezdů, a nikoliv jen pro hvězdy. Ale když nedotkneš se, vzdáš se šance poznat jejich chuť. Tak hurá na sušenky, ať okusíš je dřív, než probudíš se s jejich drobky druhý ráno ve svý posteli.

Jak přežít první den v práci

Někdy pomůže vyměnit pozadí. Ale proč nevyměnit i popředí? A hlavně nezapomenout na to, že naše popředí a pozadí toho mají taky někdy dost, takže je dobré myslet při té práci na to, jak zas brzy vyrazíme pro další obrázky na pozadí.

Pryč

Tak a jste pryč. Léto, sny i stín. A ty s nimi anebo s ním. Zůstaly jen vzpomínky. A ženou se jak utržený ze řetězu a klusají mi před očima. Ale proč se, sakra, končí tahle věta uprostřed a trojtečkama? Zdálo se mi, že se cosi chvěje, když jsem byl ty a já – když jsme byli chvíli dva. Ale asi jsem se přepočítal a nechal unést v představách, když tenhle rozehraný příběh zůstal z října stát… beze slova zastavený v čase až jej přikryl listopad.

Security

Tak a je to! Ode dneška už se nebudeš tak drze smát jako vždycky když jsem šel okolo. Protože ode dneška už ti tykám a jedeme v tom spolu, chlapče. Možná, že nevíš, a možná že vše je jinak než mi se zdá. Ale jedno je jisté: že ode dneška mluvím s tebou a jedeme v tom oba dva. A až tam příště budeš znovu sedět nebo stát, nezapomeň se zas drze smát – popojedem o díl dál.

Mlčíš

Mlčíš jako Ryba. A hvězdy zatím praví, že jsi Štír. Mluvím jako Střelec aniž bych kdy držel v rukou luk a šíp. Já se vždy jen blížil a býval blíž. Ale když se má stát něco víc, stanu jako kámen a pozoruji co se bude dít. Tak teď zírám na telefon a napadá mě, že by nebylo od věci, kdybys napsal. Ale to by byl (s)prostý kýč. Měl bych jako starší a zkušenější stanovit cíl a za ním jednoduše jít. Bojovat a o slávu se bít. Tedy zkrátka: ty musíš jen mým být.

Jsi a ne

Je noc. A je jako mámivá. Tuze – vlahá a vábivá. Na krku už babí léto a ty pořád nikde, řekli: „musíš!, snést to“. Utíkáš mi před očima jako voda v řece. Chvíli jsi a v další chvíli ne. Potkávám tě v horách, a v pravdě vína, před spaním a u snídaní. Směješ se a mlčíš, svěřuješ mi, co prý tajnost nejtajnější. Jenže než dotknout, to radši shořet v prach. Nejistota jistě nadějná, myslet na Tě jistou naději mít znamená. Tak ukaž, kdo jsi a jestli křídly zamáváš.

Ten se 7

Je už dávno, co nezachytil okamžiku času. A to mu přitom bylo k smíchu, k pláči. Tak až dnes se vrací snažíc zastavit svůj čas. Bylo nekonečně lehkého večera: ni horůce, ni chlad, ako sa to sluší na srpen. Jeho cestu domů lemuje mu v poli, větru klanící se klas. A vzpomene si přitom na Něj, co odnesl Jej čas. Vzpomene na Jeho 7 na kříži; anebo to byl blesk ze shůry? Chtěl by rozehnat ty vzpomínky, ale vtírají se, škrábou jako v ráně kamínky. Stalo se, že jsme se potkali. Tedy musí stát se i, že znovu a ještě se potkáme. A dál? To snad abychom tázali se Páně, jaký spravil pro nás plán.

Krajinou

Tak už je to zase tady, že dny jsou jak malovaný a kopce odvedle až na dosah (jak je vidět daleko). Stromy ještě nahý a pole už se zelenajíc… „Pojď, lehnem do trávy (ještě chladné od zimy) a budem koukat do vysoka – do nebes,“ řekl bych. Tamhle pasou koně a tady mají zabíjačku. Prosté a jednoduché. Tvrdé a syrové. Bohaté a chudé současně. Až jednou přijde (sama paní Smrt), dovolte mi na věky stát se ní – krajinou mou vezdejší. Ale ještě předtím: postavit nám dům, zasadit strom a zplodit syna. Tak to je a tak to býti má.

Óóó

Ó, jak jsi krásný, ty můj Živote! Slunce hladí ptačí švitoření – ulicí se rozléhají, jejich hlasy vábící. „Podívej se, podívej, slyšíš jak zněle zním? Tak zvedni křídla a vyleť do oblak, jsem přímo naproti a rád se s tebou shůry na svět podívám…“ A na to odvedle se nese švitoření: „Ja-pám, paní, to je ale ňáký povídání! Jářku, vždyť tohle není žádný pták, pozor naň Ho!; je to drak!“ A z okna zpívá Madonna (I don’t wanna hear, I don’t wanna know. Please don’t say you’re sorry…). Tak jestli chtěl jsem někdy stavět pro Tě – Nás – dům, je to právě dnes, v den nicnedělání, když je ho ještě něco málo přes půl dne.

Ztracen

Mezi státnicema a přijímačkama, mezi třinácti dny na kole a skokem padákem. Na letišti zatím prší voda a vítr venku stromům láme vlasy. Jak snadno se lze ztratit na své cestě k věčnosti… ještě včera bylo přece jasno i přes ty mraky, co stínily mi na cestu, kudy kam. Ale dnes, v krátkém spočinutí pod peřinou, slyšíc vítr deštěm bušíc do oken, ztracen v světě svém. Přitažlivost arogance nebo štíří tajemství… i to jsou tóny těchto večerů a mých nočních sní. Měl bych spát a ráno bude noci moudřejší.

Kosmik

Bylo mi 8 nebo 10 a psal se rok 2484. Jmenuji se Adam Bernau a sejdeme se u fóliovníku. To mi bylo osm nebo deset a všechno ještě bylo tak nekonečně pryč. CML to ví… a expedice Adam napoví. Hradec má svoje Klicperovo a Brno Husu. A ne ledajakou – ale na provázku. A zatímco se dojímám z vzpomínky k amarounům, pan Kosmik už si kráčí příběh v podzemí. „Nedýchat!“, a cesta může začít. Tak šťastný let! Kosmikovi dík.

OT: Austin Powers dictionary

Jeď baby, jeď! To žeru! Já mám mužo a ty jsi ženbot. „Jmenuji se Muž Zaka, poznáváš mě?“ Hele, sonybóju… já Radana Chuj. Hele, číslo 2 – jsem vyříz´! A ty? Líza Hulimpi, za svobodna Hulimpičis. Ty jedeš! Felicity Šukvelová, těší mě. To jsou ale dudoprdy – ju-pi-dů!

Jeho II

Možná prostě ještě chce to chvíli, než odezníš, než vypršíš se z mraků v zem. Možná už jen chvíli a slunce nakreslí zas nový den. Jenže pořád ještě cosi ve mě chce tě dobít, získat, zlákat, mít. Jsi ikona těchto dní. Nenáviděl jsem tě a teď tě chci. Jsi Jeho a já stejně ještě chvíli nutně musím jít… nemůžu tě přece nechat jen tak být. Nota-be-ne, když „On“ je podle mě jen cosi jako „kvík“. Možná, možná že už za pár dní ti uvěřím: jsi Jeho a je to jasné jako že jsou noci konce dní.

Jeho

Takže sečteno a podrtrženo – jsi Jeho. Prostě zkrátka a jednoduše – co chtělo by mi mluvit z duše. Ty nejsi On, však už teď jsi: „Dé“ (Mon) – mondénní a mon cherry. Chtěl bych – Tě mít z sní. Chtěl bych – vidět Tě a dít – ve všech zbylých dních. Nestane se ni, Ty jsi Jeho „s ním“. Říkali mi „není překážkou“, slyšel jsem Tě „říká On“. Zbývá mi se rozhodnout: Ty či On? Den se za dnem přehoupnout…

Neděle

Takže jsem zas unesený v snách. Je to už realita nebo ještě sen? Chtělo by to díru ve stázi, jenže není nic než jen: On a z něj můj vjem. Srazte moje brýle k zem, nechť rozpadnou se vzdušný zámky v jeden: den. Jenže bez naděje nebylo by „žít“. Chtěl bych křičet „dít!!“, však snažně mlčím, stojím… dech a dých.

Smích

Před měsícem: slili mi Tě poprvé. Rozlil ses mi v břiše a štípal jako vosí roj. Před měsícem bylo všechno čerstvě jinak a znělo jako dobře promazaný stroj. Asi jako klip-klap a černé-bílé, klip-klap a kladné-záporné. Je to sedm dní, kdys vtrhl do mých sní. Nikdo se Tě nezval! – prostě jsi tam drze vlít. A teď – ni sám nevím jak se stalo – hřeje mě Tvůj smích. Tak přemýšlím: jsa hlouběji dna bažiny anebo Ty hvězdou padlou mezi stromy? Teď nebude redigentů odpovědí, to až příště epitaf vše vysvětlí. Richard Müller: „Nebude to také ľahké drahá, mňa sa nezbavíš, s tým sa lúč.“ Karel Gott: „a jjjedeme dáál!“.

Chráněno: David

Tento příspěvek je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím heslo:

Heslo:

Turbulence

Napětí a strach. Skoro zapomněl jak umět se mít rád. Snad po kilometrech běhu když nohy bolí – možná, snad. Endorfiny nelžou – že jsem srab. Utíkám, ani nevím kam. Zase dny, kdy nevím kudy a proč dál. O to víc a netrpělivěji bych si přál – a tím víc vzdaluji se o kus dál. A ač tohle všechno uvědomím, jen převelice těžce měním. A závislosti fungují – kolem divní lidé a divnější mě sama. Město je mi náhle cizí a lidé vzdálenější nežli ještě včera. Mantra těchto dní: brzy zase přijde jaro a brzy zase bude všechno kvíst. Hallelujah!

Barman

Líná huba, holé neštěstí – říkali mi vždycky doma, když mi ještě bylo málo. Barmana nebrat, to je beznadějný – říkali mi před pár dny přátelé. Ale vždyť se tam ještě můžeš vrátit – slyšel jsem od jiného přede čtyřmi týdny. Měsíc. Je to už přes měsíc, co jsem si tě poprvé všiml, barmane. Měl bys ho vytáhnout na parket, řekls Honzovi (a já na to zase tupě mlčel, bože!). Měl bych tě pozvat – vím to. Squas, běh, kolo, kino … coko-live, čokoľvek. A zatímco mi tohle všechno běží hlavou, stojím jako debil a objednávám pátý drink. Jsi ve formě – říkáš. No jistěže jsem, jakpak bych nebyl, s tímhle tvým tréninkem; s tímhle mým sebevědomím – bídným a v tuhle chvíli na nule. Nedá se to někde koupit, deset deka drzosti, sebevědomí a hravosti?

Mezipatra

Nejlepší film letošních Mezipater? Rozhodně a definitivně Hoši z Chuecatown (mezipatra.cz). Gay-klišé z obchodu s robertky ve filmu Slovo na pět (mezipatra.cz) by sice zezelenal závistí (a nemusel by u toho být ani Zeke), ale po třech dnech a asi pěti shlédnutých filmech mě tihle „hoši“ vzali do oázy skutečnosti (ne že by se u mě doma vraždilo, ale pár dvou mědvědů byl tak gay a negay současně, že bych s nimi chtěl strávit nejbližší dovolenou .-). A nejen proto, že jsem si dovedl představit, že takhle (jako oni) žiju, ale i proto, že to navíc bylo vtipný. Pražákům, těm je tam hej, ti nikam nezablouděj… Mezipatra v Brně pomalu dokončují, v Praze ale brzy vypuknou, tak ať tam nikdo nikde nezabloudíte. Jo a proč je jen ve všech gay filmech tolik porna? Je to zřejmě všeobecně platný vzorec, že dva chlapi budou vždycky víc sexuchtiví než chlap a ženská. Ne že by mi to vadilo, ale vidíte to taky tak? Mimochodem, za letošní znělku Mezipater (mezipatra.cz) bych se skoro omluvil.

Igor

Skoro bych jej tehdy přehlédl, neřkuli vůbec neviděl. A byl bych slepý hluchý znovu a zas – po letech – by se neotočil za hlasem. „Ahoj“ … jé, ano, totž vlastně: „ahoj“. Pár slov na zastávce Florenc a překvapení jako z hor: on není On, on je totiž Jiný On. Na něj bych si zřejmě nikdy vůbec nepomyslel – to až teď, když mluví o těch, jejichž chlebem je dnes živ a tehdy jsme byli oba dva. A teď se prostě jenom otočí a pozdraví a já klesám stále hloub, do nekonečných sní. Tak pojď prostě na pivo, když se věci mají dít.

Ragbysti III

Olalá, ragbysti potřetí – tentokrát model 2009 (modely 2007 a 2008). Což si takhle někdy zkusit rugby naživo, napadlo mě tuhle zrána. Což takhle někdy zkusit běžet a uhodit ho do tváře a hodit kamenem… totiž ragbymíčem? 2 x 15 kluků (wikipedia.org), co by chtělo zkusit ragby? Jsem první z vás .-)

Dít

Aby se nedohadovali, tak pěkně popořádku a podle abecedy: David, Filip, Pavel, Šimon, Vinca… a všichni vy bezejmenní, jak jsme se dnes i včera potkali – včetně toho, co ho sem a tam potkávám tudy a tady už několik let. A pak taky Zdeněk, první i druhý Pavel a – samozřejmě -  Michal. A ti i ti jsou si skoro podobní. Ale jedni ještě nedobytí a druzí už ve mě umně uložení, uchovaní, skrytí … s léty do vzpomínek uzrálí. To taky díky nim vím zač je toho modrá, France, Hradec i Tatry, Berlín a zamilovat se. Bylo to hezké, ale ztroskotalo. Jednou na nich, jednou na mě a někdy někde mezi námi. Ale co bude dál? Udělám si test a výsledek mi napoví:jsem nevyzrálý a zbabělý. A to přitom vím, že nestačí jen tiše čekat a bdělý snít; že věci měly by se dát a dít – učinit je a prostě žít. Nuže tedy, stačí vždycky jenom něco říct. Tak tedy aby se nedohadovali, tak asi pěkně popořádku a podle abecedy.

Nemyslíš, zaplatíš! Nemysleli a zaplatili.

Nemyslíš, zaplatíš! -to je nová kampaň za větší bezpečnost na silnicích objednaná Ministerstvem dopravy a vytvořená agenturou EuroRSCG. Zatímco jinde propírali angažmá Filipa Renče (režíroval televizní spoty kampaně), mě se nelíbí zpracování. A hned taky řeknu proč.

Genderově vyrovnaný Krokodýl?

Konečně se někdo odvážil: uspořádat genderově vyrovnanou a přitom netradičně pojatou a v Česku neotřelou outdoororovou akci. Navíc s příměsí dnes tolik aktuálního tématu: společenské odpovědnosti.

Brněnské rádio Krokodýl vyšlo 1. září – tj. v první školní den – do ulic s mottem: Jezděte 50! Poselství je jasné: je první školní den, děcka budou jak utržený ze řetězů, jezděte ve svých autech opatrně, pozorně a prostě bezpečně. O vlastní self promotion rádia šlo jako obvykle až v první řadě.

Taková kampaň se dala udělat všelijak – Krokodýl zvolil v Česku dosud neotřelé provedení outdoor kampaně s polonahými modelkami a modely. ANO! Kampaň byla, prosím, „genderově vyrovnaná“, sexy (rozuměj: líbivá širokým masám) a ještě ke všemu i společensky odpovědná.

Rádio Krokodýl - Jezděte 50 - Kluk - VIDEO

Je fakt, že HT řidičům ten polonahej kluk asi tak trošku překážel v rozhledu a ta polonahá holka naopak bránila v bezpečné jízdě (většina řidičů asi tuší, jak moc může znamenat jediný pohled jinam).

Rádio Krokodýl - Jezděte 50 - Holka - VIDEO

Naproti tomu – konkurenční Kiss – v uplynulých týdnech hezky ukázal, jak se to nedělá. Vzal výstražnou pásku polepenou logem a sloganem rádia a nechal jí opáskovat polovinu Brna. To vše s tím, že za nepovolený výlep mohou fanoušci – děti z Kociánky (odkud jsou upřímně milující posluchači, jak sám vím). Nudné, ohyzdné, nefunkční. Škoda.

Computer Press prodal TRAVELGUIDE.CZ a HOTEL GUIDE

OFF TOPIC: 15tiletá historie jednoho z prvních a svého času nejúspěšnějších katalogů ubytovacích zařízení u nás HOTEL GUIDE (a jeho internetová verze TRAVELGUIDE.CZ) mění svého majitele. Kdo to asi bude? Že by znovu Seznam.cz (viz Lupa.cz: Seznam koupil Ubytování.cz)? Šlo by tak o druhý úspěšný obchod Computer Pressu, nynějšího majitele HOTEL GUIDE a TRAVELGUIDE.CZ a Seznamu. Seznam.cz totiž od CP Online (100 % dceřinka Computer Pressu) již v roce 2004 nakoupil tehdy snad 3. největší personální server u nás – Volná-místa.cz – a výrazně tak podpořil svoji tehdy začínající službu Sprace.cz (viz Pressweb.cz: Seznam převzal server Volna-mista.cz od společnosti CP Online).

OŽIVENO 9. 7. 2008, 12.48: podle Whois je novým držitelem domény travelguide.cz společnost MEDIATEL. Spekulace stran portálu Seznam.cz se tak nepotvrdila.

Queerparade

QUEERPARADE poprvé v Brně – Duhový průvod jako demonstrace gay hrdosti. Proboha, čeho!? Hrdosti? A na co? Můžeme se snad pyšnit odvedeným dílem, vzděláním a snad i bohatstvím, ale vlastní sexuální orientací? Už jen první z hlavních cílů mě zaráží. Ale budiž – průvod potřebuje jasné sdělení – tak tedy „gay hrdost“ (budiž). Pojďme ale dál.

Závidím

Foto © ETA*

Ó, jak jsi silný, stráži. Ó, jak jsi majestátný, hradní stráži. Ó, jak drze tajemný v své povinnosti nehybně se netvářit. Vždycky jsem chtěl být hradní stráž – předvádět se v uniformě a v zahradách. Však nemám tohle drzý čelo ani odvahu změnit svůj život tak: moc a současně tak málo – stát se jedním z vás.

*) ač se to možná na první pohled nezdá, použitá fotka je z tištěného inzerátu na české klimatizace ETA, a … mimochodem: reklama se hezky obouvá do Václava Klause. Protože náš prezident se může mýlit.

ITALIA

Bylo to krásný. Zase chvíli mimo realitu. Vypnout: počítač, telefon, složenky a všechny běžný denní banality. Splynout s davem turistů a být jedním z nich. 4 dňi jsme byli odletění na dlouhém zevlení. Vivat Italia! Jak snadné říct: chtěl bych zůstat a chtěl bych jako každý správný Benátčan si žít. Je zde tolik vody pro lodě a gondoly a skoro žádné cesty pro spurt na kole, ale zopár let v Armaniho obleku jako hoteliér na Lidu? No ano, prečo nie – bylo by to krásné, ale dnes ještě ne! Dnes totiž musím býti k dispozici pro případ evakuace, dí SkyEurope (když dostanu sedadlo přímo u nouzového východu). A pak – o pár hodin později – už se zase z nebe tiše snáší hvězdy z Benátek – jako vanilkový cukr na koláčky vzpomínek.

Almíra a Roman, originally uploaded by Cyklista Dalibor.

travestiBank

Reklamní kampaně mBank v Česku jsou zatím spíše zdrženlivější (vrátanie jeptišky vylepené na pobočkách mBank; mimochodem: TV reklamu s jepťuchou jsem ještě neviděl, existuje vůbec?), zato v Polsku se kluci rozjeli. Tradičně katolické Polsko (podle některých zdrojů [→ cirkev.cz] jsou přes dvě třetiny Poláků věřících) si např. užilo reklamy mBank využívající jako litemotiv transvestitu (nebo snad transsexuála – to se vlastně skoro nikdy neví .-). A vůbec to nedopadlo špatně.

V Polsku ale běžela nejen travesti reklama na mBank, ale taky spot její matky – BRE Bank – s něčím pro hátéčka (→ youtube.com) – jen se nějak nedokážu dobrat k tomu, zda byla určena spíše pro ženy anebo pro muže .-)

Jílková

Foto © Česká televize.

Uff -že prý máme slovo (→ ceskatelevize.cz). Jenže u Míši má slovo hlavně ona sama. Rozmáchlá gesta, vysoký hlas a hlavně pořád něco melte, jen ať není ticho; a kdybyste se mi tu poprali, to bych byla vůbec nejradši. Že se chce Jílková líbit, a že ví, že tohle fakt masově funguje, to je jedna věc, ale že to vysílá Česká televize a hraje si u toho na veřejnou službu, to je věc druhá. Tak například dnešní téma: pedofilové. Hotový hon na čarodějnice. Ale taky: o nich bez nich. Není tedy lepší tohle tlachání o ničem (ať už jde o pedofily nebo o sýry, co nejsou sýry) na České televizi zavřít? Aniž bych chtěl znevažovat nebezpečí pedofilů, kdepak asi Míša zapomněla druhou stranu mince? Totiž samotného pedofila? Každý z nás mohl být pedofil. Ba, ba, nejen M.J. – King of the pop, ale i M.J. – moderátorka (?). Jenže ona a její hosté jsou spořádaná a jediná správná/čistá „hátéčka“. Fuj-fuj-fuj, ti škaredí pedofilové. Ale vědí vůbec, jak vypadají? Dochází těm pedofilobijcům, že i jejich dítě je možná pedofil? Že totiž tohle bití na poplach by si mohli nechat od cesty, kdyby se však věnovali právě práci s těmito lidmi? Je snazší hodit kamenem. Tak hurá do toho.

Ještěd

O víkendu jsem byl na Ještědu (→ wikipedia.org). Byl jsem tam poprvé v životě a měl jsem pocit, jakobych se vrátil o 20 let zpět. Přestože ne nejmladší (stavba je z roku 1973), stále futuristicky vyhlížející hyperboloid, by nám mohl kdekdo závidět (budiž toho důkazem Perretova cena). Když se ale přiblížíte, je to jedna velká ostuda. Lidi jsou prasata, když háží odpadky všude kolem parkoviště, ale majitel hotelu (České Radiokomunikace) je ještě větší vepřík, když odpadky dlouho a dlouho neuklízí. Nečekal jsem, že tak unikátní stavba bude v tak trisním stavu: už u prvních dveří nevíte, zda je hotel tak zdevastovaný a opuštěný anebo jestli jde jen o dosud neopravené následky nedávného vandalismu (tak jsou dveře rozbité). V přízemním bufetu na vás čeká znuděná obsluha a kafe v kelímku. Zkusili jste se podívat do prvního patra? Tak tam je cosi, čemu říkají hotelová restaurace. No dobře, tak tady už by to snad mohlo být lepší, ne? Ne, nemohlo – realita je krutá. Obsluha pomalá a bez života, nábytek opotřebovaný a uslintaný. Prostě: vítej zpět v roce 80, tohle není sen, to je retro v roce 2008. Radikomunikace prý dříve chystaly projekt rekonstrukce, ale po změně majitelů již údajně nehodlají do hotelu investovat. Je trapné, když naše vlastní národní kulturní památka evidentně chátrá. A je trapné, když jsme ji v tomto stavu nominovali na zařazení do seznamu UNESCO. Bude do roku 2010, kdy se má o jejím zařezení rozhodovat, stále ještě pouhým místem zastaveného času? Co je ale pozitivní: že toho u nás v Česku máme ještě hodně před sebou, a že zdaleka ne vše – a dokonce ani naše národní stříbro – není vyleštěné tak, jak by se slušelo a patřilo na památky podobného charakteru. Znamená to, že budeme muset investovat, a tedy i vydělat, ještě moho a mnoho peněz, a že ještě hodně věcí se změní k lepšímu (věřím, že si Ještě nenecháme zrezivět). Ale polívka od Dády (→ flickr.com) byla fajn – po procházce směrem na horu prostě chutná skoro vše.

BigBox

KFC má novinku: BigBox (→ kfc.cz). Nevěděl bych o tom, kdybych jej dnes nedostal od Marka (kolegy v práci), přesněji jeho prostřednictvím přímo od manažera jednoho KFC poblíž mojí (skoro už) bývalé kanceláře.

Kromě toho, že to bylo fajn překvapení, a kromě toho, že teď o to víc přemýšlím o tom, co těm všem Markům, Zdeňkům, Kristínám a Radkům nachystat na pondělní rozloučení, znovu jsem si uvědomil, jak moc v obchodě znamená osobní prožitek, nejlépe s příjemným překvapením. McDonalds ani KFC jsem sice nikdy nemiloval, ale tohle – osobní návštěva manažera prodejny a 2 BigBoxy na ochutnávku zdarma – byla tak nezvyklá věc, že si ji ještě dlouho budu pamatovat. Ne že bych od té chvíle chodil na obědy do KFC, ale až zase budu někomu nabízet rychlý oběd (pizzu na zavolání), vzpomenu si zřejmě i na KFC.

Kluci na kole

Takže už je to venku .-) Předloni mě napadlo, že by možná nebylo od věci dát dohromady kluky, kteří – jako já – rádi na kole. A vloni mě seznámili s Honzou, kterého to samé tehdy napadlo taky. A vloni jsme jezdili a letos už jsme chtěli vlastní web. Tak jestli jsi z Brna a jestli máš chuť poznat kluky, co rádi jezdí na kolech, mrkni na náš nový web (→).

Vyklízím

Strávil jsem v té firmě 3 roky života. Bylo to jako v každého životě – radost i pláč, smutek i smích, těžká práce i nohy na stole. Cítím se vydaný a takhle už to nebaví. Nastal nejlepší čas odejít; otočit list a začít kreslit na nový. Každá křižovatka dává nejméně dva směry – a nikdy přitom nevíš, který je ten pravý, správný, snazší… (dosaď podle osobních preferencí, milý čtenáři). Ne že bych si nevěřil, ale housenka pochybnosti tam někde uvnitř mě je. A zatímco takhle přemýšlím, tak už pomalu vyklízím. Kdož mě znáš, víš že není co (vyklízet) – můj byt i kancelář byly vždy vyklizeny už dopředu. To pro jistotu. Kdo nic nemá, ten o nic nepřijde. To hlavní bylo, je a bude v nás.

Jaření

Tak už je zas světlo, když člověk ráno vstává z postele; tak už zase svítěj shora a nezhasnou až do večera. Rok co rok je to stejný – a letos jako loni jsem zas jako v Jiříkově vidění. Kalendář míní, svět se mění (a kdo ví, zda Klaus nebo Bursík – kdo z nich vlastně neví). Ale příroda je dokonalá – teplo, světlo, endorfíny a všichni zase kvetem… ať si kdo chce co chce míní.

Kinoweb

Jůůů… ART má novej web .-) Ano, ano, tak už i brněnské kino ART provedlo refresh svého webu. Pravda, nelze tvrdit, že by byl zcela intuitivní, ale má šmrnc, nápad a styl. A to se ke klubovému kinu hodí, no ne?

RE: TANCUJEŠ AKO … HOMOŠ

Lukášov svet nedávno vydal příspěvek na téma buzní tanec (→ blogspot.com). Lukáš v něm píše o klucích, kteří se v gay klubech (a často i jinde .-) chovají jako totální buzny. „Vraj nám také typy gayov robía hanbu,“ píše. Nemohu jinak než reagovat – a to, prosím, nejsem žádný grafoman.

Plazma

Dnes z oblasti consumers electronic aneb copak mám vážně tak zvláštní a nezvyklé požadavky? Už vloni jsem začal koukat po novém televizoru.

Ruzyně

Nad hlavami odnikud nikam jenom samé nebe a do uší bije vítr. Je lednové nedělní odpoledne a jedna kdysi krásná a mladá letuška je tady zas a znovu. Stejně jako tu byla za Husáka a za Havla. Pražanda jak Brno. Ale jinak fajn. Provází nás místy, která pro ni znamenají dobrou polovinu jejího života. „Denně se tu spotřebuje 1.000.000 litrů pohonných hmot,“ vytrhne mě z snění. Líbila se mi, kdyby se víc usmívala a kdyby třeba rozdávala bonbóny a kouzelné panáčky s buřinkou (→ youtube.com) – jenže to bychom museli být oba o dvacet let zpět. Že prý hasiči tu trénují v absolutní tmě, všepřehlušujícím hluku a při spalujícím žáru. Škaredý komory a hezký auta. Tak čistý, jakoby s nimi ani nikdy necvičili hašení. Dvě hodiny jsou pryč a zůstaly jen vzpomínky. Hezké. Doporučuji (prg.aero →).

Ruzyně, originally uploaded by Cyklista Dalibor (fotil: Michal).

Praha

Hvězdy těchto dní – STARS všech médií – to jsou Tachecí a „ten“ Heparinem smrtící. Těmhle dvěma teď zkrátka nikdo neunikne. Ne že by si to zrovna oni přáli – Barbara by možná uvítala více klidu a vrah mezitím vypovídá, že chtěl „jen“ nějakou akci. Zatímco ještě před několika lety by tyto dva případy vydaly na několik krátkých zpráv v denním tisku (a možná snad i na jednu vyhrazenou tiskovou stranu), dnes nezbývá než podlehnout. Jsou jich plné stránky, plné vstupy v rádiích i speciály v televizích. No nic, tak snad vypnout televizi i rádio, odložit denní tisk a vyrazit na krátkou odpolední procházku. Jedno takové lednové sobotní odpoledne na pražském hradě vydá za toliko krás. Fotka je rozmazaná, ale skoro to k ní patří, nebo ne? A příště uvidíte třeba hradní stráž .-)

Praha, originally uploaded by Cyklista Dalibor (fotil: Michal).

Kariéra

Takže končím v práci. Je to konec nebo začátek? A je ta sklenice poloplná nebo poloprázdná? Zřejmě nepravdivější odpovědí bude tvrzení, že sklenice je prostě poloplná i poloprázdná, a že výpověď je konec i začátek současně. Možná – věčné pochyby jsou bezmezné. Tak co na to třeba hvězdy? Že prý „na co sáhnu, to se vydaří“. Přestože o tom pochybuji, kdesi v sobě cítím, že jsem na prahu nového období. Nevím, co s sebou přinese, ale vím, že kdybych tuhle cestu nezkusil, nikdy bych to nezjistil. A taky: i když člověk ztratí, ve skutečnosti vlastně získá – tak šťastnou cestu!

Dárky

Dárky 2007. Je jich méně než mám ve zvyku, ale jsou. Pro letošek tedy hotovo. Taky čekáte na zlaté prasátko? A kdo z vás vydrží štědrodenní půst?

Diář

Tak už jsem tě zase roztrhal. Den za dnem jako kdybys byl trhací. A ty jsi přitom kapesní. Amen. Stejně jako předloni a stejně jako vloni i letos jsem vzal svůj – vlastně stále ještě letošní – kapesní diář a roztrhal ho na kousíčky. Asi abych neměl strach, že si někdo bude číst o tom, co vše jsem letos dělal, co jsem nestihl a co jsem přesunul nebo zrušil. Kdybych měl kamna, asi bych ho hodil do ohně. Možná by nebylo od věci schovávat si tyhle diáře rok za rokem a otevřít je v záplavě sentimentu. Ale na to jsem příliš pořádný – nesnesl bych léta schraňovat toliko diářů. Tak ještě chvíli loučení… a ejhle: 7.4. první letošní výlet na kolech z Bílovic a krasem, s Tomášem (brr… byla tehdy ještě pěkná kosa .-); a 19.5. poprvé s Honzou abychom 23.6. jeli s Kluky na kolech (→). Vida, vzpomínám si i na nepříjemnou zkoušku z matematiky (9.8.), Francii (15.8.) i Michala (8.9.). Tak jo, to by bylo. Je čas začít s novým diářem a vyjít vstříc našim zítřkům.

Odvaha

Kde se ztratil ten Dalibor, který měl chuť měnit všechny zítřky? A kde je ten kluk, který se smál a plaval a cvičil a těšil se k přednáškám a spřádal plány o výletech na kolech? Vzpomínám si, že byl sebevědomý – anebo se tak jenom tvářil? – odhodlaný a s chutí: něco změnit, být jiný a lepší. A dnes vidím Dalibora jak je unavený jako stařec s kosou nad postelí. Vidím, jak je uvnitř šťastný a jak hledá kouska klidu a pohodlí. Ale teď zrovna není správný čas – vždyť hvězdy řekly přece jasně: Blíženče, letos poznáš co jsme zač! Za vše může Steward – totiž: jeden z nás – snad udělá si někdy čas. Chtělo by to změnu, Dalibore, ale máš k ní vůbec chuť a odvahu? A nadešel už správný čas? Kdo ví, ten nechť, prosím, odpoví.

MOO

Web MOO.COM (→) říká tiskneme hezké věci (s vašimi nebo našimi obrázky). Ne že by podobných on-line služeb pro tisk fotografií neexistovalo více, ale tahle těží především ze své aliance se světově největší službou pro sdílení fotek FLICKR.COM (→). 2 miliardy už jsou historií (→) – každou vteřinou sem (na FLICKR.COM) uživatelé uploadují další a další fotky (→). Ať už je Web 2.0. (→) mýtus anebo jej přijmeme jako přelomový mezník ve vývoji webservices, jde o současný fenomén. FLICKR je Web 2.0. ready a sluší mu to. Stejně jako minikartičkám, které z fotek uložených třeba právě na FLICKR.COM udělá MOO.COM. Taková malá banální hračka jen tak pro nic a z nudy. Ale v Česku zatím nepříliš známá, takže… docela originální dárek pro někoho, anebo jen tak sami sobě pro radost, co myslíte? Sluší jim to, co? Těm mým malým minicards.

MOO minicards, originally uploaded by Cyklista Dalibor.

 

Loučení

Když jsem tě dnes zase vyprovázel, cítil jsem se stejně jako kdysi poprvé. Loučení se na nádražích, mávání si z oken vlaků a přes umatlaný skla autobusů, koukání se na vznášející se letadlo a tušení, že za některým z těch kulatých okýnek sedí ten, s kým odchází i kousek z mě. Koncentrovaná dávka emocí. Ten kousek mi teď zase chybí a bude trvat, než ho doroste – někdy chvíli, jindy déle. Už jsem se skoro bál, že jsem sám, koho loučení se nebaví. Ale zvednu hlavu a vidím ženu. Rozloučila se a jde směrem pryč – od odloučeného kouska sama sebe. Pláče.

Detaily vteřin (→ blog.cz) o podobné náladě.

Almíra

Ó, jak jsi tenkrát byla chytrá a namyšlená. Nebo mi to jen tak přišlo? Ó, jak jsi řekla tolik věcí, z kterých jsem tě fakt nemiloval. Nevzpomínám si, kdy a jak se stalo, že jsem začal mít tě rád. A pak jsme se dlouho neviděli. Jednou dávali v televizi miss a já u tebe a u Romana zrovna přespával se záchranářem. A tys’ přinesla trávu a já se poprvé a zatím naposledy vážně pěkně zkouřil. Smáli jsme se a všechno bylo fajn. „Hele, není tohle Billie Jean?“ – „…nene, má to podobnej rytmus, ale není“. A to už bylo včera. Zase po roce? Anebo za dva? Vídáme se jednou za čas – nejlepšího pomálu. Děkuju. Že jsem zase mohl chvíli slyšet a vidět – tebe – tak jinou a tak vzdálenou, a přesto čímsi neuvěřitelně zajímavou a přitažlivou. Ať se daří, Almíro! A za rok, za dva třeba zase zas.

38

Osmatřicet dní. Jest to dlouze nebo tuze krátce? Nevím – však zní to pěkně sladce. Osmatřicet dní – všechny byly jako ptáci na podzim: jeden za druhým a v absolutním souznění v svém hejnu každý jeden za druhým – odlétli si v teplý kraj. A už jen chvíli a zase budou vrány lítat nad poli a krá-a-krá mi krákat nad hlavou. Sněhuláci? No ano, sněhuláci! Tak ti si zase budou stát a mlčet a nic neříkat. Budou zmrzlí a budou se všem vysmívat. Osmatřicet dní a s každým z nich mi napadá – že chtěl bych ti snést nejkrásnější zimu, a že chtěl bych bys žil šťastné léto. Ale co já!? Vždyť už nejsem naivní. Nesejde co já bych chtělo, však sejde co všechno bude, nyní jest a co bylo.

Bratříčku

Když je ti okolo pětadvaceti, Guitarmane (→ youtube.com), a když hraješ na guitár a zpíváš českou písničku se svým roztomile polským chorvatským (za opravu díky, pozorný údržbáři .-) přízvukem a když ještě ke všemu tohle všechno natáčíš a vystavuješ na YouTube, může se ti snadno stát, že si tě všimne jeden bezvýznamný český blogger. K táborákům, kytarám a dlouhovlasým hudebníkům sice nikdy netíhnul, však když by jemu tohle zpíval, celý by se jemu jedinému oddal. Bratříčku nevzlykej – to nejsou bubáci. Vždyť už jsi velikej – to jsou jen vojáci (→ youtube.com).

Pokladní

Mohla by být otrávená. Určitě už tu sedí od rána. A hůř už je na tom jenom hajzlbába. Ta tam sedí taky do večera. Ale ona ne! Ona si dnes ráno dala záležet – aby vyšla jako dáma. Má laciné červené náušnice, pečlivě upravené vlasy a malinko make-upu na tváři. Není stará. Je jí něco kolem padesátky. Kolik tu má asi na hodinu? Pajcku? Nebo pětasedmdesát? Mohla by se tvářit otráveně. Ale netváří se tak. Mile se usmívá a každému přeje dobrý den. „Dobrý večer,“ pozdravím ji. „Ach ano, už je večer, tady je tma jako v tunelu,“ odpovídá s úsměvem. Kolik už toho jenom v životě prožila? Když já byl ještě ve hvězdách – ona už zamilovaná. Když já ve školce, ona už – snad? – matkou. „Dvěstětřicettři, prosím, pane,“ vytrhla mě z sní u pokladny. Jak málo stačí aby člověka zahřálo u srdce -milá pokladní.

Vrba

T. se zamiloval. T. je ale přitom zadaný. A teď neví co a jak a vůbec – ta situace! A. se cítí tlustá. A. ale není vyžraná. A. si třeba jen moc nevěří. A ještě: M. není šťastná v svém manželství. M. má děti a teď taky milence. M. je do mě možná trošku zamilovaná. J. chvíli věří a chvíli nevěří, že L. je tím jeho pravým. Všichni mají nějaký problém. A často se mi svěřují. Ale ano, je to moje oblíbená buzní kratochvíle – naslouchat svým přátelům. Ale komu se můžu vypovídat já, fňuk?

Probouzivší

[ MORNING ] Pi-pi-pi-pi-píííp a byly čtyři. Venku je tma a zima a možná už se v noci a k ránu vkradl i první mráz. Ještě chvilku zavřít oči… píííp – a bylo čtvrt na pět – dobré ráno. Všechno je tu jako bylo kdysi – ehm, totiž včera v noci – nebo těsně po půl(no,ci)? Je tu moje malá vinná a jsou tu všichni moji známí – i ti jiní. Ejhle, oříšek se zakutálel pod postelí .-) Chtěl bych zpět – tam, kde letím vysoko nad zemí a kde lidé nemluví a jsou bez tváří – a přesto cítím, že jsou skutečnější než skuteční. Chtěl bych znovu umřít v hřejívém náručí své pelesti. Jenže nejsem sám. I naproti za okny – kde je ještě tma – už se taky kdosi hrabe z podpeřin. Chtěl bych zase zavřít oči a rozumět si s velrybou. Jenže tahle noc je příliš krátká a svítání už příliš blízko. Další den se právě staví a my všichni zase budem znovu budovat. Tak zlomte vaz!

Fotografování

V posledních dnech mi několik různých přátel řeklo, že prý se jim líbí moje fotky (→). No ano, je příjemný něco takovýho slyšet. Díky, Tomáši, Aleši, Michale, Honzo… Jenže důležité je, jak o sobě smýšlí sám člověk. A já smýšlím, že mám stále co dohánět. To, co dnes fotím, je možná průměrné a s přivřenýma očima snad i lehce nadprůměrné, ale přináší to něco nového? A je to technicky dokonalé? A je to působivé? Není to ani jedno. Je to prostě jen pokus, hromada omylů a pár (možná tak trochu) podařených záběrů. Jsou to stejná klišé jako je v poslední době HDR (→) (které se mi zrovna teď [→] neskutečně líbí [→]) anebo třeba téma „jumps“ (skoků [→] a výskoků [→]). Takových fotek (→) už jsou všude hromady. Jsou lepší a jsou horší. Ale ty moje se s těmi nejlepšími ještě ani náhodou nemohou srovnávat. Takže mi klidně zase přijďte říct, že se vám některá z mých fotek líbí – děkuju! .-) – ale já budu vědět svoje. Cvak!

Ne-Jistoty

Jak strašně moc bychom si přáli aby bylo všechno jisté. Vlastně – ne všechno. Především to hezké. Jak hodně bychom pak byli šťastni. Vítejte na palubě jistoty, brzy přistáváme v Nové galaxii! Ale byli bychom skutečně tak daleko šťastnější než jsme dnes? Není to jen chymérický sen? Kdyby byly věci a situace a dění jisté, kam by se pak vytratila ta tři písmena: „žit“? Jejich nahrazením čtyřmi – „smrt“ – získáváme absolutní jistotu posledního. Nic není tak jisté jako konečnost času našich životů. Vše ostatní je nejistota sama a zveme to životem. Když říkám, že bych nikdy nic neukradl, a že bych nikdy nikomu vědomě neublížil, že bych nikdy neudělal to a to a to… nemohu si tím být jistý už ve chvíli, kdy vyslovím poslední slovo takové věty, což však ještě neznamená, že takové myšlence upřímně nevěřím. Kamarád Zdík říká, že když člověk přijme skutečnost, že vše je možné a nic není nemožné (jinými slovy, že jisté je jen to, že vše je nejisté), že už pak nepotřebuje boha. Snad. Budu o tom přemýšlet.

Aktualizováno 19.9.2007: o nejistotách na Doktorka.cz (→).

Telenovela

Michal: „směješ se, ale někde pod tím vidím smutek“. Dalibor: „no ano, jak by ne“. Scénář téhle nekonečné ságy pokračuje další částí. Scénárista „život“ píše dál. Zatímco On říká, že slogan „další díl mého života“ je jeho duševním vlastnictvím, já myslím na to, jak jsem se přijel bavit a jak jsem tady potkal Jeho. No dobře, hezky se směje. On to neví, ale i kdyby věděl, nic zásadního by to nezměnilo. TV program dnes píše, že prý „daší dávka emocí, překvapení a nových postav“. Jenže ve skutečnosti jsme hlavními postavami všech těch banálních příběhů my všichni – Lukáš (→) i Fanatic (→) i ta prsatá (→), co zpívala s Pink Floyd, já i Michal. Lidé přicházejí a odcházejí. Oni k nám stejně tak jako my k nim. Věnuj letmý úsměv prodavačce zmrzliny co je ten den k smrti unavená a připrav svým přátelům nečekané překvapení – daruj lásku a naději. Jedno je jisté: co se stalo, to se neodstane. A tak i s každou vteřinou našich životů jsme scénáristy, režiséry a hlavními postavami našich životů.

Gay2

Tak už nejen Hornbach, ale i Komerční banka. G2 konto (→) jako gay konto? Koneckonců, prečo nie .-) Enem gaja videoklipa jim tam chýba. To už by totiž možná bylo vážně příliš moc .-)

Ragbysti II

Francouzský Amazon je fikanost sama, a proto mě včera e-mailem spravil o tom, že zrovna teď začal prodávat nejnovější kalendář Dieux du Stade, a že bych si ho měl hned teď koupit.

Změny

[ CHANGES ] Změnit práci. Změnit zemi, ve které žiji. Měnit zaběhané pořádky a zdánlivé jistoty. Udělat krok do neznáma a změnit to či ono – chce to odvahu. Kdesi jsem slyšel, že našim rozhodnutím věnujeme často až příliš mnoho času a energie. Skutečně promýšlet bychom prý měli pouze závažná životní rozhodnutí. Jenže: která to jsou? Je takovým rozhodnutím otázka zda si najít nové zaměstnání? Nebo je takovým rozhodnutím teprve až otázka, jestli trpět v nevyléčitelné nemoci nebo odcestovat do zahraničí za legální euthanasií? Co je ještě banalita a co už závažná věc? Nejen relativismus této otázky, ale i vlastní nejistoty a strach přispívají k tomu, že zaběhané pořádky měníme jen velmi neradi. Zvlášť, když nevíme (nebo nevěříme), zda si se změnou polepšíme nebo pohoršíme. Myslím, že platí, že čím jsme v dané situaci méně spokojeni, tím snadněji se odhodláme ke změně (utečeme, opustíme, usilujeme), protože cokoliv jiného bude zřejmě lepší než marast, v němž jsme právě teď. Naopak čím více jsme spokojeni, tím méně usilujeme o jakoukoliv změnu – přejeme si, aby tato naše spokojenost vydržela věky. Ale co dělat, když jsme někde „mezi“? Tak napůl – ani ne spokojeni, ani ne nespokojeni. Někdy se to prostě jenom musí „vystříbřit“ (chce to čas) a někdy je dobré naslouchat přátelům – vidět sebe sama jiným pohledem. A pak taky… nikdy neuškodí věnovat se vlastní intuici, vlastním pocitům. Ty prý nikdy nelžou.

Francie II

Je to neuvěřitelné, ale ještě pořád jsem plný Francie. Zřejmě to bude tím, že jsem už dlouho a dlouho (považ: 4 léta!) neměl pořádnou dovolenou. A tak jsem si dnes koupil esenci levandule a řekl si, že si udělám dobrý den… a tak je tu ještě pár krátkých – levandulí provoněných – tipů pro ty, kteří se do Francie chystají poprvé v životě.

Průvodčí

Průvodčí (LOMO test), originally uploaded by Cyklista Dalibor.

[ CONDUCTOR ] Už už jsem si skoro myslel, že jsem vyzrál na to žít sám. Čas od času se cítit osaměle, ale jinak být vcelku spokojený singl. Óóó, jak jen jsem se mohl tak hrubě mýlit – a snad jsem tomu pro jistotu ani nikdy nevěřil (jinak bych se teď studem propadl). „Přistoupili, prosím,“ slyším znovu a znovu čím dál tím víc hlasitěji. Je sobota ráno a za okny jak v surrealistickým filmu běží krajina. „Jízdenky, prosím,“ zopakuje přímo přede mnou. Prototyp průvodčího jakých by měly být plné vlaky. Ani ne krásný, jako spíš mladistvý. Věk: cca 25-30 let. Výška okolo 175 a váha někde na sedmdesátce. Spíš štíhlejší. Jenže nejsi na mé vlně. Porucha není na vašem přijímači. Doplatím ti kolo, usměju se a ty pokračuješ uličkou a dál – „jízdenky, prosím“. Už nikdy se neuvidíme. Kolik se asi denně odehraje podobně banálních setkání? Miliardy? Možná o tom taky přemýšlíš.

Podzim

[ AUTUMN ] Zase prší. Ne zase, ale zase. Abyste rozuměli: zase po dlouhé době prší. Dlouho už nepršelo. Ale dnes prší a já jedu domů z posilovny a je teprve osm, ale venku už je tma a za okny se míhají světla okoloprojíždějících aut. Takže je tu asi zase podzim, viď? Protože když se všichni v osm večer topí v tmě a když k tomu prší a na večer už se přivírají okna aby v noci nebyla zima – tak tohleto všechno, to už přece a jednoznačně je! – podzim. Letos tak brzy… kam tak spěchá, když má podle kalendáře ještě 20 dní prázdnin? Nu což – dešti větru neporučíš. Takže se tě těším, ty můj podzime. Protože až zase bude brzy odpoledne bývat šero, bude ten nejlepší čas pěkně si tě užít. Rozsvěcovat svíčky, vonět orient, pěnit vanu a máčet svaly v solné lázni. A kdy jindy, než právě na podzim, kdy jindy bych se měl těšit odpoledne a ještě před spaním zachumlat se do peřin? Myslím, že letos budeš mít jeden z nejkrásnějších kostýmů, podzime. Prší. A ty jsi s každou kapkou o kus blíž. Salut podzim!

Úplněk

[ FULL ] Snad za to může úplněk dnešní noci, že líbí se mi tihle hoši. Snad jen hormony se zase baví na hladině mojí krve když vidím všechny tyhle kluky. Ale ne – dnes to není samčí touha sýt. Dnes je vše v mých očích bližší přání snít – s nimi jedna duše a jedno tělo být. Kde jsou všichni psychiatři a co by na to řekly jejich chytré knihy? Konsekvence touhy, vlahých nocí a mládí – ostatně: mládí a mladí vpřed – to je heslo těchto dní! Nazdar třicetiletému řidiči trolejbusu řítícím se koncem jednoho letního odpoledne směrem v centrum Brna, vivat spolucestujícímu osmnáctiletýmu klukovy s tričkem „ITALIA“. Ahoj klukům co si hrají na honěnou v centru jako kdyby měli pět – když přitom mají nejmín dvacet!-pět. Snad za to může měsíc co jim svítí do tváří, že sluší tihle dnešní kluci mojí malé svatojánské noci. Všem těm a ještě i tomu, který se mnou jede nočním Brnem zpátky domů do peřin. Je úplněk a tihle kluci jemu přitom geniálně jednoduše sluší. Neptejte se mě, jak to dělají. Běžte a buďte jedni z nich.

Spam

Dovolená je pryč. 1074 zpráv je tu. A kolik jste jich ve své firemní schránce našli po návratu z dovolené vy?

Jisteže: přes 80 % z přijatých zpráv tvoří spam.

Francie

Kdysi dávno jsem byl v Paříži. Bylo to snad v roce 1997? Tehdy jsem tam byl na prodloužený víkend se Zdeňkem. Před pár dny s podobným nápadem přišel Honza. A jak to dopadlo?

Buzna

[ HAPPY ] Jsem buzna. Jak jinak si vysvětlit, že mívám sem a někdy i tam chuť být hvězdou večera? Tančit v neuvěřitelně růžových kostýmech s čímsi jako lampa z nočního stolku na hlavě, koulet očima a svíjet se u tyče? Jak jinak si to vysvětlit? Tohle přece velcí kluci jako já nedělají, nebo ano? No ano – někteří už asi ano. A to si říkají, že „to“ na nich není vidět. Takže: proč jsem tady u nás v Česku ještě nikdy neviděl perfektní a dotaženou travesti show? Protože tady v Česku prostě není poušť a ani žádná Priscilla. Tak proto.

Pavel?

[ KEY ] Pavel. Já jsem Pavel. Tedy: ne já. On. On je Pavel! On je. Nevím, jestli si za rok ještě vzpomenu na to, že mě přede dvěma dny docela zaujal. Docela. Ne kousek. Celý celek. Že prý člověk už hluboko v nevědomí – aniž si to ještě ani zdaleka neuvědomuje – že prý vyhodnocuje své předešlé zkušenosti a hledá tu nejlepší možnou strategii. Jestli je to tak, asi se mi v minulosti osvědčilo dělat „jakože nic“. A ono přitom něco. No, třeba je to jen prostá zbabělost a třeba budu muset přehodnotit strategii. „Tak ty jsi teď vlastně takový dveřník – něco jako školník, co?“.

Předcestovní

Sunbathing in Cannes France, originally uploaded by Allen Rockwell.

[ FEVER ] Nabídl mi to minulý čtvrtek ani ne před týdnem. Teď je úterý večer a to, co jsem pár posledních let jen snil a přál, začíná se dít. Zdával jsem si odjet do France, chutnat tamní víno, moře, lidi. Přál jsem si by to bylo alespoň trochu na kolech. A teď s tím kdosi přišel a je to fajn. Tolik jsem si tuhle věc přál a teď… mám být natěšený a uvolněný a místo toho předcestovní horečka. Balím to a ono a jsem asi horší než jsem myslel – když si s sebou táhnu tašku plnou hader. Chybí už jen to boa. A přitom: tam na pláži je to všechno tak jedno. Takže: hurá, je tu léto!

Sní

Jsa neznaboh malířského umění, zřejmě by mi navždy zůstala utajena – Summer Scene – Letní scéna. Fréderic Bazille, 1869. Sní idylického léta v společnosti tajnosnubných jinochů.

Mlčení

Když člověk stárne, stává se, že si čím dál tím častěji uvědomuje, že dalších slov už netřeba. To třeba ještě před pár lety vyprávěl by kamarádce Jiřímu o každé hlouposti. Když ale člověk vezme dalších pár let, stane se – ani neví jak – že by možná ještě na tu hloupost myslel, ale už ji nevyprávěl. A tak jen tak tiše mlčí, myslí a hledí. Spolu s tím, jak plynou naše životy a náš čas, změnila se a dál se mění optika nahlížení na věci důležité a nedůležité, podstatné a nepodstatné. Jsi starý, chtělo by se říci, však správně „starší“ mělo by býti. Starší a starší až v stáří už ni slůvko neutrousí a přesto ještě živý. Vše nemusí být nutně proneseno. Někdy méně znamená více.

Naivní

Jsem asi naivní když hledám štěstí, jistotu a důvěru. Zní to jako slogan ze špatné reklamy – důvěra a jistoty. Jisté není nic – jen to, že vše je nekonečným proudem změn a nejistot, a že jedinou skutečně jistou věcí je smrt. A toho dne vyjde slunce jako každý den a přesto bude vše jinak. Ta všudypřítomná drásavá nejistota prostě padne jako berlínská zeď v devětaosmdesátým a tu trochu popela kdosi rozpráší v piniovém háji. Ale do té doby chci alespoň na chvíli uvěřit, že existuje v koho lze věřit, důvěřovat a beze slov milovat. Pomoc hledej na konci své paže, uvnitř sebe. Lásku, štěstí a mír. Zní to jako slogan ze špatné reklamy – důvěřuj si a zmizí i poslední stín.

Faktory

[ SEARCH ] Toliko faktorů co rozhoduje o úspěchu Jeho v našich očích. A toliko a tak málo současně! Někde jsem slyšel, že prvních 5 vteřin setkání s neznámým člověkem rozhoduje o tom, jaký vztah si k němu vytvoříme. Přestože jde o první pohled a i když výjimky potvrzují pravidlo, takhle nějak to asi opravdu funguje. Stačí tak málo – typ chůze, barva hlasu, vůně nebo pach, přízvuk nebo jedno slovo. Je to tak málo a přitom vše – co rozhoduje. Přesně tohle – první dojem – dělá z prvního rande ztrátu času, příslib přátelství nebo i vážnější známost. Seznámit se je prý dnes mnohem snazší než kdykoliv dřív – žijeme přece on-line – a kdo je off, ten jakoby už dávno padal v propadliště dějin. Zdá se to tak snadné – jít a vybrat z desítek a stovek singl toho „pravého“ nebo „pravou“, kliknout a být šťastný. První rande vše rozetne aniž bychom poznali víc. Není to tak trochu škoda? Nemá větší váhu poznat se jen tak a jakoby mimoděk? Třeba když někoho znám a poznávám a poznal jsem tolik až zahořel? Nehledáme tak trochu instantní lásku ve slevě a v dragstóru – vybrat, použít a zahodit?

Utéct

[ STEREOTYPE ] Další z 31 tisíc a 25 dní je pryč. A ten palčivý pocit stereotypu mě stíhá jako stín. Ještě přede třemi roky jsem se těšil z nově objevené svobody. Bylo to už docela daleko od chvíle, kdy jsem ti dal vale (bylo to ode mě kruté a byla to daň za moji nevinnost a naivitu – však snad ani jeden nelitujeme) a cítil jsem se jako znovuzrozený. Konečně! Teď mohu vše a jsem svobodný jako pták. Chtěl jsem školu? A chtěl jsem cestovat? A chtěl jsem tančit? Chtěl jsem pít? Chtěl jsem stárnout? A chtěl jsem… co jsem to vlastně jenom tehdy všechno chtěl? Tak tohle všechno jsem tehdy měl. Bylo mi nekonečně volně a vše co přišlo, bylo tak na dosah. Tohle byla lehkost bytí. Vše však jednou končí. A ten palčivý pocit stereotypu je tu se mnou znovu jako stín. Vstát a jít a pracovat a kamarád a pivo a rutina a měsíc za měsícem – to je zkrátka jeden velký kopírák. Dvě dvacet za kopii, prosím… jasně, nechte si i tři. Kdysi přitažlivá a krásná paní Svoboda zestárla a je otravná. Mlčí. Kde staví tramvaj do stanice Nová touha a nové sny?

Krajinou

[ DRIVE ] Jeden z nejlepších pocitů co znám je: když jedu v autě krajinou, když se přitom stmívá a další horký letní den se chystá k spánku do peřin, když okýnka jsou zbytečný a když kromě svistu větru už jen mjůzik, když se přitom zatahuje a chystá k dešti aby nakonec nespadla ani jedna jediná zatoulaná kapka, když jsou všude kolem nekonečné zlatavé lány polí a slunečnic, když cvrčci už cvrčí a ve vzduchu je cítit nedaleký potok, když pluji jako remorkér tohle mladou noční tmou – kouzelnou krajinou.

Profily

[ IBOYS ] Čas profilů. Těch on-line. Kdo ho nemá, jakoby nebyl – neexistoval. Takže jsem si právě taky jeden založil. A pak ještě jeden. A dnes třetí. Ne že bych snad vážně čekal, že se tak něco zásadního změní, ale jak se říká „tonoucí se stébla chytá“. Ale ne – ty neutoneš, Dalibore. Jsou jiní, co se topí. Ty si jen tak přešlapuješ v tůni u rákosí. Zopár kladných hodnocení pohladí, však měj na paměti jak jsou povrchní. Jediný, kdo tě jen trochu zná, jsi ty sám. No ale proč ne – všichni už ho mají a kdo ne, ten brzy taky bude mít. Je čas profilů – všech těch íbojs a fejsbůků a magorů.

Bloumání

[ BLOOMING ] To je ale stav – tohle bloumání. Je léto, je večer a já sedím a civím a hlavou se mi honí tolik myšlenek. Jedna stíhá druhou, druhá mezitím uskočila třetí a ta se sápe čtvrté po patách… lítají si neuspořádaně sem a tam jak atomy. Ne snad, že bych neměl co na práci, ale nekonečný ruch myšlenek mě ruší v každém pokusu o soustředění se. Takže myslím na školu, práci, kluky, banality, peníze, naše, léto, dovolenou, jídlo, trénink a cokoliv co chci začít je okamžitě přebito tím, co bych měl asi taky začít a výsledkem je jenom trapné nic. Jsem přepracovaný? Jsem unavený? Jsem frustrovaný? Nebo je to jen cosi jako velký letní úklid – tohle bloooumání?

Kopista

[ COPY ] To není žádný sprostý slovo – kopista. Je to jen kluk od kopírek co jsem s ním dnes mluvil. Možná, že bych si ho ani nevšiml – kdyby ovšem mlčel. Takovej normální kluk od kopírek – ani hezkej, ani ošklivej. Jenže to on ne-e – mlčeti ni. On že na mě jestli ještě pořád studuju (asi si mě pamatuje už z kdysi?), a že se diví, že ještě dva roky… a pak u pokladny, jestlipak prý vím, co to znamená – to moje příjmení. Ty jsi kočka a já jsem pes. Teď už to vím, co to znamená. A vím, že studuješ hebrejštinu a vím, že mě baví když maj’ kluci vtip a k tomu něco málo v makovici.

Pršivo

Pršivo, originally uploaded by Jednou dole, jednou nahoře.

[ RAINY ] Jednoduše prší. A toho deště je tolik, že to zní jako kdyby na kapotu auta dopadalo něco velkýho – třeba: kaštany. Stěrače běhají sem a tam a zase zpátky a chvílemi se už skoro zdá, že nutně musí utéct ze skla kamsi na zem do těch nekonečných proudů vody. Splavuje to celej tenhle ulepenej letní den a cesta se v tom dešti úplně rozpíjí. Blíská se, hřmí a já se chci bát jako malej kluk, že přijde kulovej blesk a čert že vyletí z elektriky. Je to letní bouřka se vším všudy a já bych se zas chtěl schoulit a držet a cítit bušit Jeho srdce. Ale to až někdy příště – dneska jen ta bouřka a její mokrej dech.

Zlín II

„21″, originally uploaded by Rollerblader.

[ BOYS ] Dnes jen stručně: jak to tam v tom Zlíně jenom dělají, že je tam tak hezky? Jak to jenom dělají, že tam po ulicích tací pěkní kluci běhají? Všiml jsem si právě dnes, když jsem se pokoušel uspět na příjímačkách a měl jsem dvě a půl hodiny času mezi prvním a druhým kolem zkoušek. Všiml jsem si sice už kdysi, ale dneska jsem to viděl zase a zas. Jak moc bych chtěl být jeden z nich.

Budoucnost reklamy v prostředí Internetu

„Internetová reklama vzkvétá a vydělává. Reklama placená za proklik (PPC – Pay Per Click) hraje v úvahách inzerentů stále větší roli.“ To uvedl odborný internetový server Lupa.cz v jednom z mnoha svých článků (→ lupa.cz). Jaká je ale budoucnost reklamy v prostředí Internetu? Jsou to desítky let strávených bok po boku s PPC systémy jako AdWords (→ wikipedie.org, anglicky) nebo AdSense (→ wikipedie.org, anglicky)? Dámy a pánové, nenechejte se uchlácholit, protože tohle je jen začátek a konec je zatím v nedohlednu. Už teď je ale jisté, že další vývoj bude fascinující – jenže: v dobrém nebo ve zlém?

Kolování II

Snop na poli, originally uploaded by Cyklista Dalibor.

[ CYCLING ] Letos první opravdová letní výjížďka. 30 stupňů ve stínu, bezvětří a koupaliště jsou obsypaný hezkýma klukama. Jenže já mezitím jedu kamsi pryč abych zapomněl na všechny běžný starosti. Tahle cesta je můj cíl. 100 km na hranici svých sil – bezvadně dobito. A pak, kilometr před mým bytem tenhle snop .-)

Hostina II

[ DARKSIDE ] Až jednou – na smrtelné posteli, uspořádejte mi hostinu. Možná už jíst nebudu, ale vy – jezte do plnosyta, pijte do plnopita, smějte se a bavte! Je to možná sobecké, ale je to tak: stejně jako lásku dáváš, tak ji chceš dostávat a brát. Až jednou – chtěl bych vidět tváře všech, kteří pro mě něco znamenali, znamenají, ale i těch, kteří kolem mě třebas jen tak probleskli, ale já si je z nějakého úplně banálního důvodu uchoval v vzpomínkách. Bavte se jako bych tu nebyl – smějte se a radujte, hádejte se kvůli malichernostem všedních dní, krkejte – buďte takoví, jací jste byli vždy, protože tak vás mám rád, moji milí přátelé.

Trenér

Už 4 měsíce se potkáváme v posilovně. Je to obchod jako každý jiný. Něco bere, něco dává. Něco dávám a něco beru. Momentálně jediný člověk, se kterým se vídám pravidelně a nesouvisí to s prací. Kdosi o kom jsem si myslel, že mě vůbec nezajímá. A přitom stačili jen 4 měsíce abych pochopil, že vše je možné a nikdy neříkej nikdy. Protože to černý triko mu docela slušelo. Vlastně… docela dost. A pak že mě vůbec nezajímá. Stačili 4 měsíce a jedno černý triko a já konečně alespoň malinko rozumím tomu, jak blízko k sobě mají všechny ty holky a jejich trenéři. Ach… .-) Ještě štěstí, že dvě holky ani dva kluci by spolu nikdy nemohli nic mít. Nikdy??

Mňam

Podle jakýchsi průzkumů (→) by prý 50 % žen dalo přednost čokoládě před sexem. Podle kámoše jsem na nejlepší cestě ke stáří – to když mluvím o čokoládě a zasněně u toho koukám kamsi do dálky. No jo, tak dobře: asi jsem ženská a ještě ke všemu frigidní .-) Ale co s tím?

Narozeniny

[ BIRTHDAY ] 5.6.1979, 18.36 hod. Právě teď je to přes 28 let od chvíle, kdy jsem se narodil. Když je člověkovi 5, tak se těší až půjde do 1. třídy, protože to už přece bude velkej kluk. Když je člověkovi 15, tak se těší na to, až mu bude 18 – to už bude dospělej. A když je člověkovi 28, tak to už by to nejraději ani nevěděl, že už je taky asi fakticky a vážně dospělej. Někdy o tom vážně pochybuju – to když slyším sama sebe nebo lidi kolem říkat „chováš se jak malej“. Ale tenhle pocit sladké pochybnosti nesmí trvat příliš dlouho – vědí to naši, kteří mi dneska – stejně jako vloni a předloni – poslali SMS přání a vědí to všichni ti, co mi dneska blahopřáli. Dík, je to milý .-)

Čas

[ TIME ] Plyne tak neúprosně. A je ho tak málo a jindy tak nekonečně mhoho. A všichni ho přitom máme stejně. Ať to měříš, jak to měříš, je ho pro každýho z nás jenom jedno jediný omezený a konečný množství. Chci toho přitom ještě tolik stihnout. A slyšel jsem, že čas běží tím rychleji, čím víc toho prožíváme. Pádím tímhle životem a občas – místy, když se zastavím a otočím… jenom hlesnu: cože? Tohle bylo 10 let? No ano, už jen pár dní a bude to přesně 10 let, co jsem chutnal sladkých 18náct. Chci toho ještě tolik stihnout a mám strach. Bojím se, že nikdy nebudu mít tolik času, abych to všechno mohl stihnout. Stát se slavným a úspěsným, napsat knihy a být uznávaným a váženým, mít kluka a děti a dům a psa a radost ze života a tělo jako ze žurnálu, natočit pár pornofilmů, vystudovat školy a přednášet studentům, skočit si padákem a jezdit na motorce. Tak to všechno a ještě mnohem víc bych chtěl. Chtěl bych – až jednou budu ležet na smrtelné posteli – vědět, že jsem zkusil vše, co jsem kdy v životě zkusit chtěl. A tak dělám všechno, co dělat chci, a někdy – když se zastavím a otočím… jen tiše vzdechnu: ach, tak to bylo dalších 10 let? Teče jako voda, ten neúprosný čas. A my ho přitom zřejmě vůbec nikdy nedostihneme.

BMI

[ FAT ] Takže už mám zase 79. A počítám si BMI. Uff, jsem ještě tlustý, plnoštíhlý nebo už jen štíhlý? Jsou to 4 a půl měsíce co jsem znovu pravidelně v posilovně. A je to více než 5 let (opravdu – už tolik? – nebo teprve tak málo?) co jsem se chtěl změnit a od kdy jezdím na kole a plavu. Chtěl jsem, abych se líbil sám sobě, abych se líbil klukům, abych se nepotil, abych se nezadýchával, abych… abych. A konečně jsem zase o 30 kilo lehčí, ale změnilo se něco uvnitř? Jsem úspěšnější, chytřejší, zkušenější, odvážnější, bohatší, odpovědnější… jsem šťastnější? Jistěže nejsem – jakou jinou odpověď jste čekali? Je zdravé zdravě hubnout. A je naivní myslet si, že „až jednou zhubnu“, budu lepší člověk (rozuměj: nebudu sám). Nebudu (budu).

O čecháčkovství, neúctě a buranství, Mauricovi, Jessice a o kooperaci žen a bojích mužů očima homosexuálně orientovaného jedince aneb o jednom jednání z něhož mi bylo lehce hořko

Takže jsem se dnes zúčastnil jedné pracovní schůzky. Ne že by to bylo něco, o čem bych si psal do deníčku, ale když už jsem tam potkal sympatickýho kluka, proč si o tom neudělat poznámku, že ano .-) Takže pěkně popořádku a od začátku!

Přátelé

[ FRIENDS ] Trvalo to léta, co jsem ji skoro neviděl. A není jediná. Neviděl jsem Alenu ani Almíru ani Jarku a neviděl jsem ani hromadu dalších lidí. A přestože jsme se tu a tam potkávali, necítil jsem je tam, kde člověk cítí přátele. Ony tehdy říkali „ráda jsem tě viděla“ a „děkuju ti, Daliborku“, „těším se na tebe“. Jen pár slov a TAKOVÝ význam. Neuměl jsem mluvit tyhle věci a nevážil jsem jak jsou cenné – tyhle krátké věty co se do nich vejdou dvě, tři slova. Měl jsem přece tolik práce a byl jsem tak roztoužený objevovat ta „pravá“ přátelství. A ona přitom byla a stále jsou na dosah ruky. Utrhni si .-) Ale pozor! Jestli nezaseješ (nepotkáš, neoslovíš, neseznámíš, neotevřeš [se]), když nevypěstuješ (neoddáš se, nepomůžeš, neporadíš, nepřekvapíš [příjemně], nepolaskáš a nepohladíš) – pak ani nesklidíš a neochutnáš – neb jiným jejich květy navoní. A stačí přitom tak málo: prostá lidská laskavost a vlastní, upřímná láska.

Kolování

Boskovicko, originally uploaded by Cyklista Dalibor.

Tak zas jeden výlet na kolech a jedna fotka z rozkvetlých luk. Kdyby se vám snad někdy někomu chtělo se přidat, ozvěte se třeba dole na téhle stránce.

Hornbach

Tak jsem si dnes jako každý jiný čtvrtek koupil Reflex. Nahých chlapů už se v Česku v reklamě ukázalo hafo (Eurotel, Vanish a vůbec hromada dalších). Dokonce bych si možná i vzpomněl na pár spotů se špetkou GLBT tématiky. Ale reklama s klukama na kluky, co z nich nutně neudělá méněcennost společnosti? Konečně to někdo pochopil a já jedu zítra do Hornbachu .-)

Dejv

[ AT NIGHT ] Tak si někdy člověk říká, jak se o něj nikdo nezajímá a všechno je to přitom možná tolik jinak. Aneb: kdo chvíli stál, už dávno stojí opodál. Stačilo tak málo a mohl jsem mít další… – fakt! – ale co vlastně? Telefonní číslo, jméno nebo na okurky lák? A je to vůbec normální (?) – přijmout lístek zvoucí „David číslo to a to“ – nebo jenom prudérní (?) – neudělat ani to. Slovy černé kroniky: „svědek (ovšemže já!) si krátce po půlnoci objednal svůj poslední drink; namísto něj však svědkovi obsluha přinesla lístek se jménem a telefonním číslem pachatele; svědek uvádí, že tento úplatek odmítl; svědek dále uvedl svoji domněnku o totožnosti pachatele, kterým by mohl být kolega dámské obsluhy; k této však nemá věcných důkazů“. Tedy tluču vzteky do hlavy (své) a vyhlašuji pátrání: jmenuje se David a říkejme mu Dejv. Číslo neznám, ale v představách má křídla a letí směrem vejš.

Ošklivej

Proč líbí se mi tenhle jeden ošklivej? Tílko bez rukávů, tělo ani atlet ani muscle, vlasy jak z šedesátých a kalhoty volný tak, aby zakryly co se asi nechce ukazovat. Proč mě tolik dráždí tenhle ošklivej bój? Měl bych se snad asi víc koukat na všechny ty manekýny co se vlní kolem – ale já zatím slintám nad černým Petrem, jak si ho tak někdy pracovně nazývám. …a když tančí – tak vykrouceně – a to mě tihle vykroucenci nikdy příliš nebrali. Ale když tančí, dává tomu všechno a crčí z něj radost. Tak možná proto a možná taky pro ty jeho oči – snad proto líbí se mi tenhle ošklivej kluk, kterej přicestoval časem z šedesátých. Konečně však, vše je tak, jak má být – tenhle ošklivej kluk je totiž mezi vším tím dalším krásným načančaným těžce nedostatkový zboží – se svou odlišností. A proto líbí se mi – není jako oni a je svůj.

Ragbysti

Člověk by si měl čas od času udělat radost. Zdálo se mi, že už by to u mě doma chtělo zase malou změnu – oživení. A proč ne třeba RAGBYSTI? No ano, kdyby se ti ze Stade Francais (→) rok co rok nesvlíkali pro nahatej kalendář (→), asi bych se o nich nikdy nedozvěděl – i když, nikdy neříkej nikdy (vlastně bych radši řekl – někdy; ach ta má slabost pro tyhle kluky sportovní .-). No a teď – pár dní poté – mi dělaj’ doma společnost. Visí mi tam v kuchyni.

SK8ťáček

[ TRAINING] Bylo příjemný oblíkat se a cítit jak se koukáš. Líbilo se mi, když jsi civěl ze svých devatenáctiletých očí. S každou vteřinou jsem rostl ve své nadutosti až jsem se bál, že prasknu. A ty – neznámej SK8ťáček – jsi stál a koukal a snažil jsi se předstírat, že se balíš k odchodu. Nechal bych se vzít na výlet – do tvých devatenácti – a zvědavě bych koukal všude kolem tvýma očima. Jenže se už cítím dospělý a ty bys stal mi brzy plyšem na hraní. Ledaže se mýlím, ale to už nezjistím. „Tak čau,“ slyším tě a vidím odcházet. Tak čau, kluku na hraní.

Zlín

Může člověk studovat dvě vysoký školy, mít dvě zaměstnání a prokládat to pětkrát týdně plaváním, posilovnou a kolem? A může si pak ještě člověk o sobě myslet, že není blázen?

Adopce

Adopce dětí gay párům: povolit či nikoliv? Ano, protože a proto a taky tak. Ne, protože to a to a pak taky přece toto. Adopce gay párům ano či ne? To je to, oč tu běží.

Gay Pimp

V Českých gay klubech je nuda. Otrávení striptéři, trapné pokusy o travesti show a soutěže na úrovni třetí cenové. Je to tím, že chybí mladá a odvážná krev, která chce bavit sebe i lidi kolem, anebo chybí peníze a publikum? Jak se to dělá ve světě?

Vyprodáno

[ 27 ] Je mu 27 a má tolik přání – tolik sní. Být sám sebou a kráčet vpřed. Studovat a pracovat a sportovat a bavit se a žííít. Je mu 27 a má tolik přání a chybí mu s kým je snít. Brzy bude slavit 28 a chtěl by stavět dům (z červených cihel) a vsadit strom (na zahradě toho domu) a ženit se (s Ním) a mít děti (kluka a holku) a psa (třeba labradora). Už brzy bude slavit 28 a tohle všechno rozplývá se s každým novým ránem. Vyprodáno, nemáme. Nedostatkové zboží. A tak studuje a pracuje a sportuje a baví se a žije. Ale je to život, když žije si ho tiše pro sebe?

Hostina

[ - ] Viděl jsem ty, což okázale a marnotratně hodovali – pili víno, jedli kaviár, zatímco my – hladoví a žizniví (zústavší). A viděl jsem je s (jejich) pýchou pávů a pohrdlivostí vlastní císařům a pánům. A slyšel jsem se prodírajíc bílým sněžstvím, myslet cosi o soucitu a ctnosti. S těmi a k těm, což jednoho dne budou míti ještě méně než to nic. Však bylo by házení perel sviním tohle nahlas říct. A bylo by naivní uvěřit, že my sami byli a vždy budem bez poskvrny.

17

[ TEEN ] Takže jsme zas počítali, kdy to všechno skončí a kdy uslyšíme ‘tohle bylo vloni’. Takže byl zas Silvestr – pár lidí se rozešlo a jiní se potkali. Mžilo a Brno bylo prázdný (na to že byl ten velkej důležitej Silvestr). A Jemu bylo 17. Smál se a koukal a toužil. A já i kdybych slepej – cítil jeho 17. Deset let propasti nedávalo naději na víc než cosi do kelímku v umaštěným bufetu. Ale přesto: bylo hezký, milý, ROZTOmilý tohle malý nedospělý stvoření. Koukat jeho oči, sypat v hrstích jeho vlasy. Byla půlnoc a pak bylo pondělí. Dneska je to přesně 31 dní.

Překonávávní

[ POWER ] Běh jsem nenáviděl. Už jako malý tlustý dítě, který nutili běžet patnáctistovku na čas, a který vždycky doběhlo (přesněji došlo) jako poslední, a za odměnu dostalo ještě 50 kliků. Chůzi jsem nikdy neměl v lásce. Příliš mnoho energie za poněkud málo spatřeného – zdolaného. To až před pěti, šesti lety jsem si pořídil kolo a objevil kouzlo jízdy na kole. Ale pět let na kole… chtělo by to něco novýho. A co takhle, Dalibore, zkusit najít radost v kdysi nenáviděném? Běžím a cítím, co jsem dlouho necítil – nový rozměr pohybu a radost ze sebe sama. Jak jste silní všichni, co se překonáte – sami v sobě. Gratuluji!

Plavčík

[ WATER ] Tenkrát, tehdy, včera i dnes. Znovu a zase a tolikrát a dokola. A co zítra? Nechám se zas unést proudem sní? Všichni přeci tuší, že tenhle Plavčík není s Ním, ale s Ní. Však proč vnímat stín, když drze zírá mi teď do očí? ‘Proboha, měl bych asi něco mluvit… zajímat se o Něj, rychle, zeptej se ho na něco…’ Zírám. Mlčím ztuhlý Jím.

Foto: izolas.cz

Osamělí

[ ALONE ] Mlží si to nocí mlha, tiše jako kočka, proplítá se mezi límci, krky – drze osáhává kluky. A my tolik spolu, tolik sami. Jako lampy co jich stojí na ulici, jako knížky co léta zaprášený leží na polici. Člověk by se někdy rozkrájel – to aby nenechal si ujít Toho a Tamhletu. A jindy stane se z něj Osamělý – malej smutnej kluk. Tedy jsem zas jednou jako lampa na refíži – Osamělý mezi těmi, co říkají si Osamělí – HEY! – tak kde jste všichni? Vždyť nikdo z nás tu není sám. Založíme klub a budeme mu říkat Sam.

CIAF

[ AIR ] Tohle dnešní odpoledne. Plný letadel a lidí. Slunko hřeje co by ani kamna neuhřála. Dát si jedno a splynout s davem, stát se jeho součástí. Poslouchat italskýho konferenciéra a koukat do nebe. Příjemný sobotní odpoledne.

Výlet

[ WALKING ] Jeden malej výlet Moravou. Pěšky z Vranovic až do Mikulova. Bratru 25 km. A na konci jedno stádo koz. Kde se asi právě pase tahle jedna milá bílá?

Pumpař

[ TRY ] Není snadný jít a najít kluka na kluky. A když se navíc člověk nechce chovat oplzle a vulgárně a balit kde koho, jak na to? Už jenom dívat se a rozeznat kdo ‘je’ (teplej) a kdo není, je umění (ovšemže pokud dotyčný není 100 % 4 % .-). A pak, když už se člověku zdá, že tu a tam by někdo mohl být (na kluky), jak ho oslovit aniž bychom tím překročili hranice čehosi nepatřičného, neslušného, abychom nevyděsili? ‘Hele, jsi na kluky’? Brrr… A tak jsem tě posledních 14 dní vídával za pultem benzínky a říkal jsem ti Pumpař. A jak jsi se smál, a jak jsi mluvil, a jak jsi se díval a přál… Zdálo se mi a měl jsem dojem. Dalo mi to práci, oslovit tě. Přijet s odřenýma rukama jak jsem zrovna ten den spadl na kole a říct ti ‘co bys řekl na to, kdybych tě pozval na rande’. Už vím, že nejsi (na kluky). Tak promiň, nechtěl jsem, aby ses cítil trapně nebo nepatřičně. Sluší ti to .-)

Příjemný

[ VANILLA ] Jak příjemný, cítit znovu rozlitý – jak teplý mlíko – tělem hadící se pocity. Jak příjemný, toulat si to nocí – iako kočky stín – úsměvem zas opilý. Hýčkat si to hezký v nás, nehat si to lehce hřát, na prsách i na nohách. A cítit si to svoje kdesi v sobě, doufat si a přát, co život nenechá nás hrát. Příjemný, chvíli zase snít, co by kdyby jak a kdy, vždyť hra se ještě nekončí, hra se přece teprve tu začíná.

Chlazení

[ COLDNESS ] Tak zas přicházejí – noci co se chladí dávno před půlnocí – a co nesou s sebou vlhko řeky – přitíkají mezi stromy. Tak zas přišli noci kdy se třeseš chladem, ale ještě nesněží ti (do očí). Proplítaj se jako stíny mezi domy, ovinou tě dřív než hlesneš ‘eh’.

Vůně

[ PACORABANNE ] Kdysi dávno – pět let zpět – kupoval sis’ vůni – nelíbila se mi. Tehdy – to jsme spolu ještě byli – bavili se, hádali se, pořádali párty u nás doma, pracovali, platili nájem a… zkrátka žili. Teď – o pár let později – hledal jsem tě v regálu. Nesměj se mi! Vím, že se tomu směješ .-) Kouska vzpomínky na tu tvoji vůni. Přivonět si k tomu, co jsme tehdy byli. Ucítit zas vůni tvýho bytu a tvých vonných tyčinek. Vzpomenout si na naše první rande na čáře a chtít tě zase cítit všude kolem mě. Neměli tě. Že prý už se nevyrábíš. A vůbec, není to divný – hledat tě v duty-free shopu na Hatích a ve slevě?

Počítání

[ +-×: ] Jedna a jedna jsou dvě. Je-li v městě tři sta tisíc lidí, kolik z nich je gays? Bratru dvanáct tisíc? Je-li v městě u nás dvanáct tisíc gays, kolik z nich jsou ‘men’? Polovina? Je-li v našem městě šest tisíc kluků na kluky, kolik z nich je mýho věku? Pětina? Je-li pětina z nich mýho věku, kolik z nich mě přitahuje fyzicky? Třetina? A z té třetiny – kolik z téhle malé třetiny se na tě rádo podívá? A je-li oko v oku, ruka v rukávě, kolika zalíbeným pohledům zalíbí se i to další, hlubší v nás? Jedna a jedna jsou dvě, v první třídě říkali nám, zapamatujte si prosím vás. Jestliže já jedna jsem, kde je druhý jedna – kde?

Prší

[ RAINING ] Déšť – padá tiše na okap. Oknům přitom tečou slzy po tvářích. Déšť – prší klapy klapy klap. Klukům voní vlasy hřích. Okap crčí čůrky vody a kanál hltá co to dá – všechny ty kroky a nedopalky a první rande i jen ta úplně obyčejná setkání. Tak se dívej! Podívej se, jak to všechno pěkně ladí. Vypni tý-ví, vypni mjůzik, zastav v čase a jen dýchej – té vody vodopád.

Proměny

[ METAMORPHOSES ] Byly doby – 2, 3 roky zpět – kdy jsem kluky, co trávili večery v buzním klubu – odkopával. Byly doby, kdy jsem netančil, chtěl nevykroucenýho kluka a GLB kluby obcházel obloukem. A hele: bavil jsem se (→ dararolins.cz) tuhle v Brně v King’su (→ kingsclub.cz) a pak za pár dní znovu a pak ještě zas. A co zítra? Bude zase čas? Byly doby, co bych tomu, že se tohle bude dít, nevěřil. Je čas, kdy mě to baví a kdy si to užívám. A co bude zítra? Budu říkat ‘tehdy jsem byl mlád’?

Kosmetika

[ METROSEX ] Koupil jsem si hromadu kosmetiky: broskvové a kakaové tělové mléko , čokoládový tělový peeling a čokoládový sprchový gel, relaxační sůl a pěnu do vany. Když jsem přišel k pokladně, pokladní se na mě dívala jako kdyby tyhle věci TESCO snad ani nevedlo. Je to totálně úchylný a metrosexuální, ale když jsem si dal vanu s pěnou co voní po růžích a aplikoval peeling s čokoládou, bylo mi jako kdybych se znovu narodil. Střih, klapka, jedem: ‘…má pokožka je nyní daleko jemnější a pevnější, cítím se tak mladě.’

Banality

[ GO&STAY ] Pohleď a uvidíš: vodopád smíchu a radosti v tvářích jedné mladé krásné co zrovna rovná zubní pasty do regálů drogérie, spalující lásku kluka s holkou, co říkají si ‘pár’, tátu co tu malou držel takhle pevně za ruku – ješita – a ona taky ješitná – jen poslyš ‘já mám tátu!’ Jen chvíli postůj jako voyaer, zmlkni, zůstaň, splyň, jenom bacha, ať nechytne tě splín. Tyhle banality všedních dní, jako každý ráno vstávat a cítit tvý, letmo dotknout se a říct ‘víš’ – tyhle všední věci stojí za to hledat, přivoněť k nim blíž.

Osudy

[ 11 LET ] Je to asi 11 let, co jsme se neviděli. Spolužák ze základky. Školou jsme se nějak přestali potkávat a nebýt několika náhodných setkání, snad bychom na sebe i zapomněli. Marek. Když jsem někdy přemýšlěl, co asi tak tihle moji dávní spolužáci dělají, tušil jsem. Marek má zřejmě vytuněnou (rozuměj ‘tuning’ :-) káru a nejspíš si otevřel obchod s mobilními telefony. A pak taky – Mirek – kdysi ‘nejlepší’ kamarád. Vzdělaná rodina. Tatínek ředitelem brněnské pobočky jedné významné banky, maminka už ani nevím co – nevzpomínám. Bratr vysokoškolák. Tak daleko naší dělnické rodiny, že jsem předpokládal, že i Mirek už bude vystudovaným ekonomem a bude mít odpovídající zaměstnání. A Jirka. Vždycky tak trošku vykroucenej, trošku hysterik ale na první pohled často hodně drzej a suverenní kluk. Mýma očima zvláštní rodina, ale často fajn kamarád. Je to 11 let a všechno je jinak, než bych si byl býval myslel. Marek pracuje a ‘je na prachy’ (nemá vytuněnou káru ani vlastní obchod), Mirek pracuje v prodejně se svítidly (nedělá v bankovním sektoru a zřejmě ani není ‘patřičně na výši’) a Jirka se potácí mezi beznadějí, příležitostnou prací a démonem alkoholem. Zlomený smutkem a samotou (není suverenní buznou). Tak takhle jsem si jejich životy vůbec nepředstavoval. A stejně jako si teď můžeme přemýšlet, co a jak se stane a nestane a kde kdo kdy bude a nebude, často (většinou?) se budeme mýlit. Nikdo nikdy nevíme, kam nás osud zavede a co se stane s příští vteřinou. Jediné, co zatím všichni bezpečně víme je, že jednou přijde konec. Ale o tom zase až někdy jindy.

Mini III

[ ... a ... ] Tak často se stává – zadívat se je tak snadné. Živit si to svoje malý štěstí a být slepý realitě. Tak často se nám stane, že postavíme hrad – co vznáší se nám v snech. Tak sbohem, milý Mini. Bylo milé myslet si tě v představách, bylo zábavné hrát si v přáních, touze milovat a mít Tě – kohosi – živě rád. Bylo hezké a jsem rád – upřímně – že zas stojím pevně na nohách. Vždyť tak málo stačí: ‘moje přítelkyně’, ‘můj kluk’, ‘my’ anebo jenom prs-tý-nek. Vždyť tak málo stačí a přestanu tě toužit mi-lo-vat.

Vyjížďka

[ NIGHT ] Ježíííš, je tak příjemný dát si tři dvanáctky a nechat se svést pocitem, že všechno je naprosto ízy a f pohodě. Je tak příjemný utopit se ve své vlastní ješitnosti a je tak neskonale blažený uvěřit, že život je bezvadně dokonalý. Usadit se v sed, sepnout tretry – jednu, druhou a poprvé, podruhé a potřetí a pak zas a znovu sešlápnout pravou, levou, pravou á raz-a-dva-a-tři-a… Kolem jenom němý stromy a řeka co se táhne – šumí, a nad hlavama hvězdy na nás hledí, co se lesem – stromořadím kolí. Elfové ten večer mlčí a těm třem co se ženou hlavama pár piv a slov snad ještě jako slovopády padají a hučí.

Mini II

[ ... ] Ááách… tak jsme se zas’ jednou potkali. A já ‘ahoj’ a ty ‘ahoj’ a on ‘hezkej zadek’ – proletělo mi to s jeho šeptem mojí hlavou. Ale na ten jsem se nedíval – už tak jsem tě vítal slávou. Jsi jak chyméra mých sní, stojíš a padáš s otáčením každých nocí – dní. A mě zatím vyschlo v hrdle, beze slova na jazyka, koktám cosi kokty-kokt. Ale počkej! Počkej příště, to až se zas uvidíme, nenechám tě jen tak odejít.

Slnko

[ SUN ] Konečně! Konečně zas slnko zlatí domy, šaliny a ulice. Konečně! Po roce zas dotýká se slunko shora hřejíce. A divadlo Svět má teď zrovna na programu premiéru: Léto 06. Hérci jsou teď nějak hezčí, lepčí – než s kulichama na hlavách. Tamhle kdosi sundal triko, a tamhle jenom leží na zádech a na trávě, tady ten zas šlape na kole a támhle… podívej se, tomu vykreslil se úsměv na tváře. A zas budou zpívat zrána ptáci na ulici, a zas budou kropit vozy kropící. No a taky – samozřejmě! – no a taky dny se začnou končit těsně před půlnocí, a budeme se převalovat v postelích, mokří potem, bez naděje usnout s tělem vroucím. Miluju tě, slnko, a taky nenávidím. Chci tě užít a pak zas můžeš jít. Ale do tý doby – pojď – budeme si spolu snít.

Povědomej

[ WHO ] Gde sem spatřil tvoje voči, gde se jednou kdysi s mýma kutálely? Nečekal sem, že teď a tady jak z mhy hustý vyjevíš se – celej od shora až k patě. Nevím, z kýho kouta vzpomínek, paměti ses vkrad’, nevím – fakt. Dotknem se a je to jako kdysi, když sem si tě myslel, jenom už teď nevím, čeho, koho, co. Asi bych měl jít a říct, že nevím, gdes’ byls’ tehdy ty a kde já, kde potkali se – tenkrát oni, teď my dva. Mohlo by se stát, že odvážil se říct ‘hele, odkud znám ten tvůj ksicht’. Mohlo by se stát…, jenže nestalo se, zvítezil můj druhej hlas. Tak zas někdy, až potkáme se, třeba se tě zeptám, odkud žes’ mi těžce povědomej, odkud že tě znám.

Barák

[ HOUSE ] Tak se zase jednou někde něco staví. Tak prý že zas jeden MO-DER-ŃÍ. Na rohu, tam kde celý Brno celý léta upínalo oči v horku srpna – června, mrazu ledna. Tam, kde jako epitaf tiše visely, digi-digi-dingi-ding 1 až 9, jedna nula a pak taky něco jako dvojtečka a pomlčka. Pokrok socialismu (!): digitální zobrazovací jednotka řízená moderním výpočetním zařízením. Zobrazuje teplotu a dokonce i čas. Zrovna ten čas často nezobrazovala – a možná jenom na truc papalášům z národního. Tak tam se teď zas staví. Tuny těžkýho betonu, kilometry hadících se kabelů, hromady zocelené oceli a… samozřejmě, bez něj by to nešlo, průhledný triko La Glass. A zase budou kolem jezdit trajfy a lidi chodit ráno za rozbřesku slunka do práce, zas se tam budou srážet auta a zastavovat lidi na přechodu. Jenom to místo stane prázdnějším než nic. Ty starý dobrý hodiny už nebudou a novej barák přes kopírák? Ten jen stěží bude umět něco víc než to nudný NIC.

Výlohy

[ NIGHT ] Výlohy si dneska v noci svítí do ulic. Tam, co pod Petrovem u Radnice kousek od náměstí, výlohy si hrají s ulicema. Jako kočka s myší, včera stejně jako zítra. Jen jdi a uvidíš, že prodáváme SVATEBNÍ ŠATY a DNES JE ZAVŘENO. Nalešti si brejle – kluku – ať ji nepřehlídneš. Ále, stejně bys jí neunikl. Je jak královna: okázalá, hlučná, živá. V očích žádný smutek, žádný stesk, rozevírá náruč, ukazuje svoje vše. A když se zastavíš, abys jenom na oka-mžik jak blázínek vyfotil si tuhle děvku nočních námořníků, uhrane tě svýma skleněnýma očima – co uvidíš v nich co se těžce skrývává.

Kravák

[ ARCHDESIGN ] Že prý dobrá architektůra se pozná, že v stavbě snoubí život sám i oka potěchu. A kdož je z Brna a kdož vystoupal Horu zdejší Kraví aby protáhl si tělo párem délek nově zbudovaného bazénu, možná už sedíc párou osaháván přemýšlel si – je či není tohle dobrá práce? Chodník vozem dopravivší vede jinudy než intuice, šatny dveře oddělují, však stydlivějším kradou jejich nejcennější a parní místnost praská ve švech, jak je těsná – malá. Přesto – líbí se mi (→ kravihora-brno.cz).

Rendez-vous

[ HEHE ] Nikdy jsem nějak nebyl na schůzky na inzeráty. Dokonce jsem se toho i bávával. Tento týden jsem měl dvě a zdá se mi, že už je mi líp, že už se mi při tom líp dýchá. Kupodivu jakobych objevil dávno jasnou věc: že je důležitý poznávat nový lidi, názory, myšlenky, zkušenosti a pocity – do nekonečna je konfrontovat s vlastními a přemýšlet o nich bez předsudků a bez zábran. Přestože mě ani jedna z těchtotýdenních schůzek nijak extra nenadchla, cítím se svobodněji a zdravěji. A taky, že prý vůbec nejsem ‘pár kilo navíc’, že se někde někomu i stalo, co já jenom spřádal ve snech, a že ten druhej z vody je prý taky tak. Nechci skončit jako týpek co zná celý Brno, ale kudy jinak kam – kde hledat dál?

Medvídek

[ BEAR ] Tu a tam by si měl člověk udělat radost. Ostatně, kdo jiný by mi ji měl udělat, než já sám. A proto zítra koupím medvídka – malýho plyšáka do auta k oběšení zrcátkem. Sice tak beze zbytku naplním představy většiny o homosexuálech co si oblíbili kdejakou plyšovou hračku – nejlíp s růžovou srstí, ale na to kašlu. Člověk by si měl čas od času udělat radost. A kdo jiný mi ji udělá než já sám. Koupím plyšáka a seru na to, že je to naivní a dospělosti nehodný.

Kola

[ FEEL ] Čím delší zima, tím větší těšení se léta. Vody, lesy, stráně – kolmo objet svět. Šlapu si to lesem – brodem – loukou, nenávidím ostrej bez. Krade kousky mojí kůže a chtěl by si mě rozervat. Srdce buší slona v buši, lýtka ztvrdly v kameny. Čím dýl je zima, tím víc je těšení se léta.

Světlení

[ LIGHT ] Světlení se těchto dní – světlení se zimních tmí. Včera ještě oteviral oči s proudem pouličních lamp – tamhle zrovna taky vstávají! – a dneska další jeden všední den jednoho všedního měsíce všedních let, co nehraje si na nic – nechává se svést. Včera ještě probouzel se s černou tmou, dneska však už jenom s tou, co dávno zhaslou čekat další tmavou noc. Světlení se těchto dní světlem světlí z posledních zimních ‘prý’ (bude se to světlit ještě víc).

Mini

[ RED ] Čím déle sám, tím víc a víc, s každým dnem a s každým ‘tik’, tím méně hledám ideál (nikdy jsem ho nehledal, myslím, ale teď snad ještě míň). Nevím, je to asi normální. To možná jenom stará mama příroda rozhodla se pojistit si potomstvo. Jenže, není to od ní tak trochu škaredý? Nechat mě okukovat kluky ve vodě, spolužáka ve škole, stopaře na cestě… slintat kouska dotyku, težce žíznit jako děcko po mlíku. Není to od tý mámy tak trochu nehezký? Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, bych si řekl, ten má super káru, to je On. A teď, Mamma Mia, tenhle řídí rudý Mini a já říkám, to je Don. Ty, hele, svezeš mě někdy ze školy?

Kraul

[ HURÁ ] Raduju se jako malej kluk. Mami, tati, podívejte! Já umím kraula! Už jsem se skoro bál, že jsem to od tý doby, kdy mylo deset, dvanáct (?) zapomněl. Ale ne! Po těch letech co plavu prsa mi to sice dává pořádně zabrat, ale jde mi to, a to mě dneska potěšilo jako kdybych se vrátil do mlíčňáku na Svoboďák na kokos-dezért, na kterej mě vždycky brala máma, když jsem se jí ještě držel za sukni a umakartovej pult na mě shlížel někde hodně zvysoka mi nad hlavou. Ode dneška tedy znovu plavu taky kraula. A to už jsem velkej kluk, no ne?

Igelitka

[ :-9 ] Víš, že vůbec nemáš křivý nohy? Možná tě to někdy napadlo, sobě až se zastydíš a vezmeš barvu na táhlo. Řekl ti už někdo, že ti sluší, když se díváš do azura a mlčíš si to jako němých svět? Vím, že to nevíš, a vím, že ti to nikdy nikdo neřekl. Tak slyš! – ty pane – že jsem první, kdo ti píše, že i ten igelit v tvý ruce ukájel se dneska slyšíc tlukot tvýho srdce.

Seznamování

[ (°_°) ] Tak to bychom měli, oddechl jsem si tuhle při odpovídání na stodvacátoudevátou otázku při zakládání profilu na jednom českém seznamovacím serveru. Člověk by ani nevěřil, jak vyčerpávající je měřit si všechno, o čem už skoro ani neví, že k němu ještě patří, běhat se koukat do koupelny do zrcadla na rozměry, barvy, tvary, překontrolovat bankovní účty, pracovní smlouvy a revidovat svoje nároky. Ponechám-li stranou, že tenhle způsob seznamování zdá se mi býti poněkud zoufalým, musím uznat, že už samo přemýšlení o odpovědích je výrazně obohacující zkušenost :-)

Vana

[ glo-glo-glo ] Jako bílá paní – po ránech chladná jako led, chtěla by mě zmrazit, nejlíp vždycky v 6. Štve mě, jak se snaží, ale já se nedám, nedám zmrazit. Nezlobím se – ona si to jen tak s námi hraje. Když je večer, to zas rozevře se jako květ, přikryje svým závojem a měsíc mlčky usmívá se na nás ze stropu. ‘Leť,’ šeptem ponouká mě někdy k výletu. Stačí zavřít oči a jít. Zavřít oči a v pěně paní bílé snít.

Vošklivej

[ :-((( ] Čas od času se stydím sám před sebou – to když mě napadají myšlenky, o kterých jsem si vždycky myslel, že patří do věku kdy je člověku ještě jenom hezkých ‘náct’. Patří mezi ně úvahy o tom, jestli nejsem ošklivej a proč mě nikdo nemá rád. Je ale podobná otázka na místě i když je nám už ‘cet’ a jiným třeba ‘sát’? Existuje vůbec někdo, kdo o sobě v tomhle směru sem tam nezapochybuje? Vím, že když je někdo, kdo tě má rád tak, jak jsi, tak tuhle otázku neřešíš. Ale co když ten někdo ještě nějak není, a co když všechny tvoje pokusy o seznámení skončí hned potom, co pošleš svoje fotky? Nejsou tihle kluci tak trošku hajzlíci, když nesesmolí ani jednu férovou odpověď ve stylu ‘nejsi můj typ’? A zkáza sebevědomí se tiše dokončuje když už o tebe přes rok skoro nikdo nezavadí. Tak za tyhle myšlenky se někdy stydím, protože prý se řeší, když je člověku jenom pár.

Subkultura

[ WC ] Někdy nevím, jestli se smát nebo plakat. Tuhle jsem se začetl do jedné studie: Subkultura homosexuálů v Brně (PDF, 273 kB). Je staršího data (1998) a já si říkám (protože tohle neznám :-), tohle že fakt funguje? Citace: ‘Často přichází B10 profesor a s ním jde asi 15-16 letý chlapec, hezkého vzhledu a dobře oblečen. Vždy chce kabinu č. 7 a je v ní nejméně půl hodiny. Dnes odpoledne opět přišli oba. Chlapec šel do kabiny č. 7, dávala jsem pozor a vidím, že profesor postává u kabiny č. 9, otevřela jsem naše dveře ke kabinám a tím jsem znemožnila jeho vnik do 7.’ Tak tenhle ‘deník hajzlbáby’, ten bych si chtěl jednou přečíst.

Oplavkovaní

[ SWIMMINGPOOL ] Tenhle i ten, jeden nebo druhej, všichni vedle sebe silní, mladí, krásní, dokonalí. S tímhle všechno a s tímhle jenom to, chtěl bych kilo dotýkaní, deko hraní a udržet si city na řetězu, jak to tihletito skoro bez výjimky dělají. Jenže to zas prrr!, tohle zkrátka neumím. Umět přijít a říct, umět užít, umýt, utřít a odejít, lehce hravě, čisto v hlavě… tohletoto to já nějak neválím.

Pěkné

[ NÁŘEČÍ ] Jsou kluci – myslím, že někde ze Zlínska – co mi jejich jazyk lechtá uši. Tomassini, Pavel a Kamil, ti všichni a pak taky ještě i ti další – když mluví, jako když vás hladí. V Brně často s každou větou těžce pleskne (až hnůj zavane), pražákům těm je hej (jak moc by chtěli býti světovými), ale na Zlínsku, tam je to zkrátka ‘takové pěkné’ :-) A na to nemám co říct, to vůbec ze všeho nejradši jenom tiše poslouchám.

Kon-ge-ni-ál-ní

[ DOO UAP ] Hurá, hurá, hurá! Jsem kongeniální a svět ať mi klečí u nohou! Další zkoušky za 100, 95 a 80 %. Důvod slavit si to svoje malý vítězství. Blahopřeji, Dalibore, tvůj Dalibor.

Chladnej

[ COLD ] Znáte ten pocit, když totálně promrznete abyste se pak naložili do vany plné horký vody? Tahle sobota odpoledne, vlastně už večer, to byl taky jeden chladnej den, už ráno a pak v podvečer. Všechno mi to lezlo až za nehty – málo jsem se oblík’. Ani nevím, proč, mrkl jsem se nahoru – do mraků. Snad za to mohly kandelábry – vysoký až do větru, nebo možná lampy, co tak nějak divně mlčely – ještě nebyl jejich čas. Díval jsem se nahoru a viděl inkoust z písanky a svoje první velké A – cítil páchnout tuš, co jí děti v první třídě malovali Auroru – slyšel šumět les, když ujížděl mu před deštěm. Tenhle chladnej je dost stydlivej. Ukáže se jednou za čas a člověk aby ho pak pohledal. Ale když už někdy přijde, tak to stojí za to. Mrazí záda, husí kůži, děsí děti.

19

[ SWEET ] Nikdy (jenom někdy :-) – nikdy – jsem nerozuměl vztahům 19 + 59. Neodsuzoval jsem, ale nerozuměl. A hele! Jak málo stačí – jenom jedna malá zkušenost. Napadlo mě, jaký jsem byl, když mi bylo 19? Heh… vždyť si ani nevzpomínám. A dneska? Sladkých 19 co mi bylo společností Silvestrem a Novým rokem. Příjemný myslet na něj, těžký stát o krok zpět. Ale kdybych slyšel ‘áno’? Ach ANO, otevřel bych dveře k svému bytu, účtům, žití, koupil šaty, napsal noty, ty 19… si otrhej mě do nahoty.

Odloženo

[ UFF ] Je to už 5 dní, co jsem svým nadřízeným slíbil komentovat návrh letošního rozpočtu. A jsou to už 3 dny, co se mi nedaří tuhle věc dotáhnout. Řešení některých úkolů prostě hnije. Někdy nevíme, za který konec je uchopit, jindy se k nim ne a ne dostat, protože fakt (ale opravdu) nemáme přes všechnu běžnou práci ani kousek času na to důležitý. Jenže, kdy to všechno zvládnout, když musíte tohle a tamto a taky tohle. Jasně, klasická manažerská škola říká něco o prioritách, ale něco jiného je vědět, a něco jiného je umět používat. No ale vážně: zítra už to vážně vyřídím.

Nenucenost

[ :-) ] Čas od času přemýšlím o tom, jestli vůbec existuje šance seznámit se ‘normálně’. Normálně = žádný inzerát, žádný chat, no gay club. Věřím, že ano – přesto občas pochybuju. Když je kluk na kluky, není úplně snadný přijít v hospodě k dalšímu a dát se s ním do řeči. A když už se to někdy povede – to když je důvod – je to slepá ulička. Naštěstí jsou tady ještě jiní a ti nám otvírají oči. Nevím, jak se jmenoval, nevím, kdo to byl, nevím, proč ho to tolik zaujalo. Vím jenom to, že dneska v tý studený vodě připlaval, stoupl mi v ní na nohu, podíval se na mě, a že prý se chtěl oholit jako já. Že by to bylo tak snadný? Že by stačilo jediný: nenucenost a stoupat lidem na nohy? :-)

Léto

[ PLAY ] Už aby bylo léto. Teď v zimě – když se někdy probudím – toužím otevřít okno a nadechnout se léta. Cítit žlutou vůni slunečnic, slyšet dýchat roty ječmene, dotýkat se jejich nahoty. Teď, když jsou všechny ulice jak malý cikáně, nejradši bych šel a nastěhoval se k paní Léto. Pak otevřu oči a napadne mi: no jo, ale co ta druhá – slečna Zima? Bez léta nebylo by zimy, stejně jako naopak. A tak nezbývá než vstát, umejt se a jít – čvachtat si tím, co ještě před pár dny říkalo si sníh.

Žít

[ NOVÝ ROK ] Bavit se a tančit / kolem objet svět / Skočit si to s padákem / vydělávat o stošest / A pak taky ještě / poznat lidi jako já / …nevím, jací jsou / Říct ‘Miluju tě’ / slyšet jeho srdce. / To je to, co chtěl bych / letos mít. / Jednoduše: ž-í-t.

Pop

[ ČTE TO NĚKDO? ] Čím dál tím míň komentů k mým příspěvkům mě přivádí k myšlence, že si píšu sám pro sebe. Na tom by nebylo nic divnýho, kdybych ovšem nevěděl, že vás tu sem chodí hromada. Nezbývá tedy než si přiznat, že sice přijdete, ale nic z toho, co napíšu vás nedokáže zaujmout. Nedivím se. Tohle není BLESK ani HRABĚ, tohle je deníček, co se normálně schovává doma pod postel, a jakej si normálně píšou holky pod šestnáct. To takový Channing nebo vulkán – to jsou kluci jako buci! S ničím se moc nepářou, promyslí si a vylepí si. Je to hravé, je to čtivé a lidi se po tom můžou utlouct (nic ve zlým, kluci :-). A já? Heh… já když vidím, co tu všechno visí, skoro bych si řekl, jaký je ten člověk chudák, samý smutek a samý splín. A to se přitom docela i nasměju. Ale když se směju, nemám potřebu o tom psát. Tak mi promiň, chápavý čtenáři, že nerozumíš, a že zřejmě často nechápeš. Jednou třeba začnu dělat POP.

Letní víkend

[ BYLO LÉTO ] Jak vrány širou krajinou když slunce tiše zapadá. Vzpomínám si na tebe – za svýma zavřenýma očima. / Nekonečný koleje ten večer skončily – Brno, Hlavní nádraží. Larvu strachu ve svým žaludku – zabte ji!! – ze strachu se nedá žit. Zapomněl jsem na něj spolu s ním. / Slunko – ta stará primadona – rozhodlo se podvádět! Oblíklo si šaty jako na podzim a křičelo si na náš svět: ‘Já hřeju’! A my to slyšeli a viděli a cítili. V trávě pod hradem – oba jako umřelí – že tohle léto ještě spí – a slunko v hadrech na podzim – se tu bezostyšně předvádí. / Tenhle kluk mi něco říká. Pevná chůze, silný tělo, živý oči. Jo, a mjůzik and films and cities. Občas vezme slovo z úst a jindy najde další kus. Tenhle kluk mi něco říká. A tenhle víkend za týden? Bude už zas jen ‘ten předchozí’. Tyhle dva dny za měsíc? Budou ve mě a já s ním.

Objímání

Vzpomněl jsem si tuhle – objímání s tímhle. Stačí tak málo – a být všeho ušetřen, ochráněn. Vzpomínám – že nechávám si jeho ruce zalít hlavu v oceli – tu neprostoupí ni a nic. Myslím na to, že tou chvílí málem znovu jako embryo. Nemyslí a nevidí a necítí a neslyší a… jen bezbřehost bezpečí. Tu chvíli chtěl bych znovu zase mít. Jít do lesa a natrhat si, vybrat jednu pěknou ‘v akci’ ve slevě. A bylo by to jako tenkrát, kdy naivně jsem miloval. Však kde (!), proboha kde natrhat si tohle listí; kde je (?), kde je ještě tohle kvítí k mání?

Možná

[ FROM MY DIARY ] Ráno… Dnes vzlétnu jako kůň. Opeřený křídly, veden nadějí. / Podzim… Vzpomenu ho do smrti. Navždy zůstane mi v vzpomínkách. / Svíce… Plamínky jim oči rozzáří. Zlatí andělé hru svou roztančí. / Měsíc… Nahý paprsky se ‘…’ dotýká. Stromy mlčky hledí, obejmou. / Krb… Zpopelňuje generací životy. A slyší jejich nářky, oni řeknou ‘praskající’. / Hudba… Je poblouznila jako Sirény. Slyší a jsou hluší, slepí, jakoby nebyli. / Možná… Možná, třeba, snad, těžko myslet. Těším se, strachuji, čekám. / Tedy… Tak. Odlétám. Vzdaluji. A až zase bude léto, vrátím se. / …možná.

Vánoce

[ XMAS ] Bylo mi snad pět, šest, to mě ještě bavil Ježíšek. Těšil jsem se na dárky a na stromeček a přišlo mi neskutečný vydržet celý den až do večera půst. Že prý večer uvidím zlatý prasátko. A dnes? Nějak vám to nejde, co? Nenávidíme všechny ty narvaný obchody a nesnášíme, když TESCO ozdobí zelením už v půli října. Cítíme se provinile, když pomyslíme na ty, co jim chceme udělat radost, ale nevíme, jak na to, aby ta radost byla skutečně opravdová – jakou umí jenom Santa-Cola. A pak přijde ten den, večer, a zase – alespoň někdy, možná jenom chvíli – cítíme se zase jako děti.

Patetický

[ DOWN AND DOWN ] Čas od času se stane, stanu patetickým. Chci všechno a chci nic. Chtěl bych stát klidným, však nedosáhnu víc, než ten co zasypaný vším. Čas od času se stane, jsem už takový. Dnes večer, s cyklisty a potemnělým Brnem, chtěl bych jedním být, …hele další!, nemáš volnej byt? Jedna myšlenka se vrství druhou, hledám únik, tuším velký show. A kdeže jsou ti kluci na kolech? Dneska večer chtěl bych tohle, tamto, toho, tebe a taky tančit na stolech. Anebo ne? Podívej se, tamhle ten… myšlenky se rozutekly, zdrhají si do všech stran. Jediný co cítím, že cítím se tak sám.

Stopař

[ UP ] Spatřil jsem ho u silnice v poslední den toho léta – v odpoledne ztěžklé tmou. Kráčel si to smutně, mlhou chtěl by umět plout. Jsa fascinován, drze zírám. Slyším jeho dech, vidím na dno jeho očí, cítím jeho kůži – je jako mech. Tisknu si to STOP a vkládám do obalu. Beru si ho s sebou, nenechám tě bez dozoru. A ještě než rychlostí světla opustím tenhle svět, zahlédnu jak obrací se – vrací zpět.

Skinhead

[ JENOM VE VZPOMÍNCE ] Vloni touhle dobou, vloni loňskou zimou. Jedna cesta busem. TRO-LEJ-busem! Seděl skin. A já bez něj, ale sním. 20? Asi. Hlava holá, bombr, metra… kdes’ nechal čokla?! Ve snu. Tam jen trammmmmm a zzzzzz a bus. A paní z ampliónu: příští zastávka JE ‘Jen to zkus’. Jenže On už dávno pryč.

Ten

[ DOWN? OR UP? ] Ten, co přišel, smál se, díval. Ten, co tiše pozoroval – mlčel, vodou splýval. Poprvé a pak ještě jednou. Viděli, slyšeli, však slovy k němu šetřili. Ten, co čekali ho zase tam co tenkrát zas, nepřišel, zůstal jenom v nás.

Dárek

[ UP UP UP ] Je třičtvrtě. Na šest. Dostal jsem dnes dárek – za trest :-) Bylo, myslím, devět večer, co se potkali. A pak taky jedna zimní půlnoc, to ‘Z T R O S K O T A L I’. Dostal jsem dnes dárek, co posílá ho pan Záchranář. A jsem jak malý dítě, zvoním si to sirénám. Děkuju. Milý překvapení.

Sněží

[ UP AND DOWN: 2 EMOTIONS ] Sss… Sněží. Tiše si to sněžká vzduchem, pomaličku padá k zemi. Párty ještě neskončila!, volá listí, toužíc listit se až do jara. Jenže zimu neuprosíš, zmrazí tohle, tamto a taky… počkej!, malé, tebe zmrazím taky, to. A pak, když ledem přikryjí si tvář, zasmějí se zmrzle, ale zasmějí se zas.

Zkouška

[ MÍRNĚ NAD ] Škola. Celou střední jsem se těšil, až to skončí. Pak práce. Práce. Práce. Pak mi několikrát napadlo, že by možná… a to jsem věděl, co to je ‘studovat vysokou’, protože Zdeněk a Pavel taky. Viděl jsem tolik učení, tolik času, tak moc energie. Heh, tolikrát jsem skoro žárlil na skripta a knížky, protože já byl v tu chvíli sám. Jenže titul, lidé, ješitnost. Takže teď jsem taky na škole. Znovu. A zítra zase jedna zkouška. Sociologie. Bude to boj, ale věřím.

Vzpomínky

[ UPROSTŘED ] Každý si občas vzpomíná. Někdo tomu říká sentiment. Jsou snad vzpomínky na ty, co jsme k nim kdysi cosi cítili, a někdy ne zrovna málo, jsou snad záchranným kruhem co nám pluje na pomoc, abychom se neutopili sami v sobě? Jsme-li šťastni, naplněni, hledíme v šťastné zítřky, vše je čiré, jasné, pozitivní. A pak, jednou, když je těžko, otvírá se opona večerního představení: Vzpomínky. Vzpomínáte? Premiéru jsme prý propásli (bodejď by ne, když sami hráli jednu z hlavních rolí) a derniéra se prý nekoná – Vzpomínky se hrají, hráli a hrát budou dál.

Zdraví

[ MÍRNĚ NAD STŘEDEM ] Čas od času podnikám, co prý se o samotě nesluší: bio art, večeře nebo kouska výstavy. Ve čtvrtek mi bylo trpce smutno, to se někdy stává. Schoval jsem se mezi řady zpola zaplněných sedaček kina a promítal si. A kromě toho, že jsem brečel jak malej kluk, co mu vzali angličáka, kromě toho jsem se znovu ptal, co mě zajímalo už tolikrát. Napadlo mě kdysi, když jsem zrovna kdesi na Pálavě šlapal do pedálů, vzpomněl jsem si znovu, když jsem tuhle plaval svůj třicátej bazén. Přemýšlel jsem, co by kdybych s jednou nohou, bez rukou, možná sluchem, ale bez očí. Byl bych to ještě já? Obstál bych vlastní soud nebo se odsoudil na doživotí? Raděj nechci poznat. Však obdivuji ty, kdož žijí, nezatrpkli, nesedí.

Kamarád

[ KDESI UPROSTŘED ] Zvláštní, jak snadno se může kamarádství zvrhnout v cosi víc. Zvláštní a přece se nám to tak často děje. Často o to horší, že jedna strana cítí daleko víc než druhá. Když píše, jdu, když plánuje, přidávám se. Příjemný. Jenže za každou větou přijde tečka a pak kus prázdnýho papíru. Jenže jsme dospělí a víme, že… jeden chce, druhý ne, takže jedna mínus jedna rovná se nula. Takže jsem dospělý a snažím se. Srdci je to ale fuk, vždycky když přijde konec papíru, hladově slintá po dalším soustu.

Sauna

[ NAHOŘE ] Když mě kamarád poprvé v životě – před několika týdny – vzal do sauny, čekal jsem od toho něco novýho. Vyšlo to. Když jsem měl poprvé vejít do sauny, a když se na mě dveřmi vyvalilo nepředstavitelný horko, myslel jsem si, že tam snad nikdy nevlezu. Pak jsem ale vešel a teď už si to vyloženě užívám. Jako had co se vyhřívá na kameni.